Aby nás neotravoval ten ksindl, co náš živí

Před několika lety jsem se byl podívat v Ústí nad Labem na sídlo mocných a vlivných kraje, kteří si nechali postavit domy v sídlišti, kam běžní lidé nesměli vjíždět ani chodit. Byl jsem otřesen. A to jsem tehdy ještě neviděl podobné sídlo v Dolních Měcholupech.

Komplex budov je tam obehnán plotem, na obou vjezdech závora, kterou lze otevřít jen rezidenční kartou. Domy, ohromné, procovsky rozměrné domy, jsou nahňahnány těsně vedle sebe a u každého z nich je pidizahrádka. Povětšinou se tam vejde jenom bazén a úzký pruh travního koberce. 

Jímala mne hrůza, když jsem si představil, že bych se měl koupat a opalovat těsně pod okny několika dalších domů. Připadalo by mi to, jako bych se opaloval na náměstí. Uprostřed sídla je ulice, vydlážděná zámkovou dlažbou, v nejširším místě měří maximálně čtyři metry, takže si lidé vidí, pokud nemají okna neprodyšně uzavřená, až na stůl. V každém domě je garáž s automatickými rolovacími vraty, ale jenom jedna, jen u několika z domů jsou garáže dvě. A protože dnes je zcela běžné, že v rodinách je aut více, na zámkové dlažbě jsou namalována parkovací místa, kde smí parkovat pouze jejich majitel. 

Auta, která v těch namalovaných chlívcích stála, byla jen těch nejdražších značek, náš Ford byl mezi nimi jak chudý příbuzný. Mercedesy, Audi, Mitshubishi, SUV různých značek. 

Domy, každý z nich je v jiné barvě, musely být pořádně, ale opravdu pořádně drahé, většina z nich má celé prosklené a posuvné stěny, takže musejí být velmi energeticky náročné. Viděl jsem i zahradu na jedné z teras v prvním patře.  

Nevím, zdali v těchto ohromných barácích žijí také děti. Já tam byl ve všední den dopoledne, takže mohly být ve škole, žádné jsem neviděl. Předpokládám však, že žijí i tady. A je mi jich líto, protože si mohou hrát jenom na pidizahrádkách nebo na vydlážděné, úzké ulici.  

Ti, kdož zde bydlí, se řadí mezi horních deset tisíc a nechtěli se nechat obtěžovat těmi obyčejnými lidmi, proto ono oplocení a elektronické brány. Jenomže si zde koupila dům i jedna významná firma a do ní jezdí poměrně mnoho zákazníků.

Jaká smůla! Ulice musí být uvolněná alespoň z jedné strany, a tak se každý půlrok mění jednosměrnost ulice, aby přece nebyli nadlidé bydlící u jednoho ze dvou vjezdů nadměrně obtěžováni přijíždějícími zákazníky. 

A mění se i jednosměrnost dalších ulic před uzavřeným sídlem i v místech, kde žijí lidé v podhradí.

Místo na parkování před firmou bylo obsazené, postavil jsem se tudíž na nevyznačené místo a když z jednoho z domů vyšla mladá žena a chtěla odjet Passatem, pozastavila se nad tím, jak jsem si mohl dovolit zaparkovat mimo vyznačené místo. Upozorňuji, nikomu a ničemu jsem nevadil. Jenom jsem si dovolil stát jinde.

Když jsem odjížděl, zastavil jsem se v jednom z obchůdků před uzavřeným šlechtickým hradem a ptal jsem se majitele obchůdku, jak se mu líbí toto šlechtické sídlo a jak se mu žije v podhradí. „Ti lidé se s námi, obyčejnými lidmi, vůbec nebaví. Nechodí ke mně ani nakupovat. Dokonce jsem slyšel na vlastní uši, jak se dvě dámy z tohoto sídla rozčilovaly, že ten ksindl, který jezdí do firmy, je otravuje,“ říkal.

A pak mi vyprávěl, že v tomto „hradním“ a oploceným a veřejnosti nepřístupným sídle bydlí majitelé velkých firem, nejvyšší manažeři a dokonce i budoucí kandidátka na prezidentku. „A ten ksindl, jak obyčejné lidi ony našlechtěné dámy označily, je přece živí,“ dodal prodavač.

I kdybych měl dostatek peněz, tak v tomto oploceném sídlišti bych žít nechtěl. Je studené, neosobní a neskutečně ošklivé a připadal bych si jako ve vězení. Zaplať Bůh za normální domeček a za dvacet metrů od něj les, ale hlavně, za normální lidi, kteří bydlí okolo nás.