Na mnoho věcí v životě doposud nemám jasný názor. Co s tím? Nadávala jsem si do Neandrtálců, než jsem na internetu narazila na tento výrok: Všechno umí jen blbci. Ti moudří mají pochybnosti.
Nevím, jak jste na tom vy, ale já jsem studnice plná pochybností a tudíž i velké nerozhodnosti. Kdyby byla soutěž v této disciplíně, dovoluji si tvrdit, že bych získala světový pohár. Kdyby v Národním muzeu otevřeli pavilón nerozhodnosti, určitě bych byla hlavním exponátem. Je to tím, že strašně moc přemýšlím. No a kdo moc myslí, ten vymyslí a většinou něco tak úžasného, co mu cestu k nějakému konečnému řešení ještě více zkomplikuje. Nevím, čím jsem byla v minulém životě, ale určitě jsem měla něco společného s váhami. Vůbec netuším, proč je teď ze mě Kozoroh. No ale přemýšlení nemusí být pokaždé na škodu věci. Nedávno jsem četla článek o tom, že než člověk začne skutečně žít, musí se nejdřív zcela zbláznit. Musím konstatovat, že se mi to, díky úpornému přemýšlení o tajemstvích života, začíná skvěle dařit.
Například: zamyšlená nastoupím do auta, strčím klíček do zapalování, zapnu všechny spotřebiče, zařadím zpátečku, plyn mám až na podlaze a … auto mi nejede. Následuje sprosté slovo a co k tomu? Nutnost rozhodnout. Zase. Rozhodnout o tom, co bude nejlepší udělat. První varianta je: paní majitelka zavolá kolegům do servisu a jako v té staré pohádce bude svým nesopránovým hláskem do telefonu zpívat: „Pomoc, pomoc, pomóóóc, póóómóóóc!“ Druhá varianta je: spěchající ženská, která naštvaně kopne botičkou do zadního kola, řekne “au“ a zavolá si taxíka z vybitého telefonu. Třetí varianta je: paní inženýrka si vzpomene na všechno, co ví o auto-elektronice a zkusí sama vyřešit problém. Takže pojďme na to: napěťové snímače - teplota motoru, teplota nasávaného vzduchu, MAP senzor, impulzní snímače, …. lambda sonda??? Řídící jednotka????????????? Hm, vlastně ještě baterie, referenční napětí 5 voltů,… a po dvaceti minutách přemýšlení jsem přišla na to, že jsem si zapomněla auto nastartovat!!! Z toho jsem si vyvodila poučení, že vlastně každý můj problém vzniká v mojí hlavě a že bych ji, alespoň občas, měla nosit na krku a nepřemýšlet o blbostech.
Kdybych byla bosorkou a uměla čarovat, asi bych z lidí sejmula pochybnosti – o své hodnotě, schopnostech, kráse, dokonalosti. Žádná dokonalost totiž neexistuje. Je jen v našich myšlenkách a hloupých představách a to asi jenom proto, abychom měli o čem přemýšlet, čím se trápit, s kým se zbytečně srovnávat. Přičarovala bych každému zájemci jeden den v roce navíc, aby se mohl radostí zbláznit a dělat psí kusy jako dítě. Bez celoživotních následků! A určitě bych lidem přičarovala schopnost se rozhodnout, protože jakékoliv rozhodnutí je vždy lepší než žádné.
Dlouho jsem si myslela, že pochybnosti patří k mládí a že čím budu starší, tím to bude se mnou lepší. Ale opak je pravdou. Čím jsem starší, tím vidím před sebou více cest a také víc pochybuji o tom, která z nich je nejlepší. Na mnoho věcí v životě doposud nemám jasný názor. Co s tím? Nadávala jsem si do Neandrtálců, než jsem na internetu narazila na tento výrok: Všechno umí jen blbci. Ti moudří mají pochybnosti. Ani si nedokážete představit, jak se mi ulevilo.
O pochybnostech mládí jsem zcela nedávno napsala text pro jednu novou, mladou přerovskou kapelu, která si dala název I am. Za necelé dva měsíce od první schůzky kapely v našem studiu stihli vytvořit playlist, napsat repertoár, nazkoušet písničky, mít první úspěšný koncert, natočit videoklip a dnes mají nahrané album. Blázni! Je to neuvěřitelné, ale zde žádné pochybnosti nemám. Že bych se konečně dočkala?
Vaše zpívající bosorka :-)
