Vždycky jsem chtěla mít všechno pod kontrolou a všechno stihnout a zvládnout sama. Vydělávat si na sebe, na dovolené a na svoje potřeby, rozhodovat jen o sobě a za sebe, prostě BÝT NEZÁVISLÁ…
Plánovala jsem si, že když si budu vždycky dělat svoje přesné plány a psát denně na žluté lístečky svoje SOS aktivity, neboli ”to do list” :-)…nic mě nikdy nezaskočí…Plánovala jsem si, že když budu mít svoje priority přesně srované v hlavě, v kombinaci s mojí ctižádostí všechno zvládnu. A hlavně sama, bez pomoci!
Ale není to tak. Jednoznačně platí heslo: “Vyprávějte Bohu o svých plánech a vysměje se Vám”… Vždycky jsem si říkala, že mě – silnou děvuchu z Moravy – nezaskočí nic a že se svým, od přírody daným organizačním talentem a zdravým sebevědomím(díky za geny, mami:-)) zvládnu všechno a bez pomoci.
Znáte to jistě taky. Někdy se nic neděje jak je rok dlouhý a někdy se semele všechno naráz – prostě “fičák”. V mém životě nastala krásná, ale náročná kombinace, namíchaná druhou dcerkou a šestinedělím, stěhováním a posledním magisterským ročníkem školy. K tomu je třeba přičíst skutečnost, že jsme moraváci žijící v Praze a tudíž máme hlídací babičky žijící na Moravě.
Ještě před 14 dny jsem odolávala všem nabídkám pomoci, protože přece všechno zvládnu sama, nechci nikoho obtěžovat a chci být nezávislá. Kojení, přebalování, návštěvy přednášek, psaní diplomky, domácnost, druhá dcerka a její škola a kroužky…to jsem ještě vydržela…Zasloužilé matky vědí, že jim stačí minimum spánku a maximum kafe Caro a dá se ten zápřah vydržet…
Vydrželo mi to přesně do posledního dne mého šestinedělí, kdy jsem mezi kojením odpoledne, ještě v pyžamu, složila šest metrů dřeva a málem se složila sama……….A to byl bod zlomu!
Rozhodla jsem se požádat o pomoc. Rozhodla jsem se tedy zvednout telefon, zavolat rodičům a požádat je, ať nám pomůžou se přestěhovat. Protože stíhat vedle častého kojení (máme růstový spurt:-)) a přebalování ještě balení a následně vybalování - jsem si nedovedla ani já "nezávislá žena" tak nějak představit.
Rodiče přijeli, pomohli a my jsme přestěhovaní. A já jsem se tak nesložila, ale vydržela…
Každý večer sedíme s vínkem u krbu, nahoře oddychují spokojeně naše dcery a já jsem si uvědomila, jak moc jsem na své široké rodině “ráda” závislá. A hlavně, jak se mi hrozně ulevilo přiznat si, že všechno naráz zvládnout prostě nejde (navíc, když se díky kojení nemůžete ani pořádně opít..)
Uvědomila jsem si, že nepotřebuju za každou cenu ulovit svého mamuta, protože jsem šťastná tak jak to je. Moje kariéra je v “dvouměsíčních” plenkách a řeším tak životně důležité věci, jako je hrabání listí, pozorné naslouchání příběhů moji starší dcery – male spisovatelky a sháním informace typu, co všechno se dá ještě teď na podzim na zahradě zasadit..:-)
Měl by se slavit i den Závislosti…závislosti na rodině a blízkých. Mám zdravou rodinu a doma velký krb, který je třeba opečovávat pro každého z blízkých, kdo se bude chtít přijít ohřát.
A ohřeje se každý, na zahradě máme pro tyto účely složeno 6 metrů dřeva..:-)
Krásné podzimní dny všem závislým i nezávislým ženám!
KK
