Tak na Praze 6 máme nový pomník. Kříž smíření. Dozvěděl jsem se, že je to na paměť bitvy na Bílé Hoře. Jak řekla v nedělním vysílání příslušnice nedalekého benediktinského kláštera, je to na paměť slavného vítězství katolíků.
Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.
Tak na Praze 6 máme nový pomník. Kříž smíření. Dozvěděl jsem se, že je to na paměť bitvy na Bílé Hoře. Jak řekla v nedělním televozním vysílání příslušnice nedalekého benediktinského kláštera, je to na paměť slavného vítězství katolíků. Někdy stačí pouhá věta, v tomto případě je to rovnou pomník, aby mě přestala chutnat ranní káva. Pomník, na který přispěl i Česko - německý fond budoucnosti.
Pominu, že podobný umělecký výtvor je k vidění ve stovkách kusů například u dělostřeleckého srubu Hanička z druhé světové, jako protitanková ochrana. Proti německé invazi, proti porobení českého národa. Proč ovšem při odhalování pomníku šaškovali i zástupci Federace židovských obcí, to mi tedy uniká. Leda že by byla po odhalení zdarma košer trachtace. Košer trachtace v tom benediktinském klášteře. To pak smysl dává.
Pomník je už odhalen, k vidění, na paměť vítězství bitvy na Bílé Hoře. Není v žádném případě připomínkou katolického útisku českých zemí na několik dalších století, není připomínkou popravy českých pánů, není připomínkou vyhnání stovky, možná tisíce lidí v čele s Janem Ámosem Komenským. To se tvrdí. Přinejmenším, na mediálně frekventované Praze 6. Na Praze 6 se totiž nevykládají dějiny, ony se tam přímo tvoří.
To si myslím já, debil.
