Poplatky? Jsem pro. Ale co dál, pane ministře?

Na téma poplatků u lékaře už bylo napsáno i řečeno mnoho, možná až příliš mnoho. Jedno však tvůrcům reformy upřít nelze: poplatky jsou dobrý a funkční nástroj pro regulaci zbytečných návštěv ordinací. Jen málo praktických lékařů by se zdráhalo potvrdit, že čekárny se od začátku roku znatelně vyprázdnily. Škoda, že další, podobně pádné argumenty pro reformu z úst ministra zdravotnictví nezazněly.

Ponechme nyní stranou etiku poplatků u předškolních dětí a sociálně slabých občanů – těm je samozřejmě třeba poplatky zcela odpustit, resp. vrátit. Mnohem zajímavější otázkou je, proč z tolik potřebné a dlouho očekávané reformy zdravotnictví zůstalo jen ubohé a okleštěné torzo v podobě neustále omílaných poplatků.

První, a dost možná i největší chybou ministra Julínka bylo, že neměl odvahu či sílu na to, aby reformu představil vcelku a srozumitelně. Kdyby si dal on, nebo aspoň některý z jeho lidí dost práce s tím, aby vypíchl důležité kroky a logicky zdůvodnil, proč jsou nezbytné a jak na sebe navazují, pravděpodobně by se dočkal mnohem širší podpory, než má dnes.  

Stará pravda říká, že kde se nedostává vysvětlení, vzniká prostor pro polopravdy, dohady a fámy. V kontextu současné politické praxe proto není divu, že jen těžko budeme hledat politika, který by si k poplatkům nepřiložil své populistické polínko. Upřímně, od členů KSČ či ČSSD by bylo bláhové očekávat, že podpoří něco, co v důsledku povede k větší odpovědnosti občanů, byť by šlo o odpovědnost za vlastní zdraví.  

Proč se ale nedostalo Julínkově reformě viditelné podpory ani od spolustraníků a koaličních partnerů? Je snad koalice skutečně tak vratká, že se nemůže domluvit, co dává do parlamentu? Nebo je kritika ze strany vládních stran (KDU a Strany zelených) více motivována získáním bodů před krajskými volbami? Pan ministr měl, doufám, dostatečné argumenty aspoň pro své stranické a vládní kolegy...? 

Nedovedu si představit horší scénář, než zastavení či zbytečné oddalování reformy. Zejména v souvislosti se zahájením privatizace nemocnic a plánováním privatizace zdravotních pojišťoven potřebujeme ucelenou a smysluplnou koncepci jako sůl. Bez ní se totiž může pacient ocitnout v patové situaci. Pakliže vlastníkem nemocnice i zdravotní pojišťovny bude jeden a týž subjekt, kde asi zůstane šance pacienta na kvalitní (čti: nikoli za každou cenu nejlevnější) léčbu? Už dnes vyplouvají na povrch problémy související s nekoncepční a nepříliš průhlednou privatizací – z nichž zavírání oddělení či hromadné odchody lékařů i zdravotnického personálu jsou jen špičkou ledovce.  

Samostatnou kapitolou je pak plánované rozdělení přebytku na účtech zdravotních pojišťoven ve výši 25 mld. Kč do kapes pojištěnců. Smutnou pravdou je, že v takovém případě většina z těchto peněz skončí na účtech cestovních kanceláří či prodejců spotřebního zboží. Co taky s nějakými dvěma a půl tisíci korun, že? Kdyby se však uvážilo například rozdělení poloviny této sumy jednotlivým krajům, dá se naopak uvažovat o rozumném dovybavení nemocnic moderními přístroji, motivačních příspěvcích pro podhodnocený personál nebo o tisíci dalších nezbytností, na které dnes zdravotnictví v krajích z nedostatku finančních prostředků nedosáhne. Možností, jak cíleně dostat peníze do zdravotnictví, se samozřejmě nabízí celá řada, toto je jen příklad.  

Dílčí kauzy, které s větší či menší pravidelností probíhají médii, poplatky či privatizačními kotrmelci počínaje a situací v léčebnách pro dlouhodobě nemocné konče, mě nemohou uspokojit. Chci jasnou a promyšlenou koncepci reformy. Chci rozumné vysvětlení jednotlivých jejích kroků. Chci, aby se do celospolečenské diskuze o reformě jako celku zapojili ti, kterých se týká. Chci, aby ministr Julínek sebral rozum i odvahu, přestal se zmítat pod tlaky jednotlivých aktérů a dílčích afér a postavil se k reformě čelem. Dočkám se, pane ministře? Pokud se odpovědí nedočkáme pak jsou pouze dvě vysvětlení. Buď celková koncepce neexistuje nebo má takové slabiny , že není prezentovatelná . Pak ale je třeba něco změnit. Co asi ?