Citát v úvodu je můj oblíbený, jelikož splňuje to co většina citátů. V jedné větě popisuje realitu života. A tak jsem se svou prokrastinací strávil kus života a ještě mě jistě nějaká čeká. Přesto se snažím s ní bojovat. Jak?
Prokrastinace - chorobné odkládání činností na později. Někdy mám pocit, že jsem v tomto přeborník, ale konkurence nikdy nespí a tak je mnoho profíků, kteří mě strčí do kapsy. Věty typu přestanu kouřit, začnu cvičit, zhubnu, udělám si domácí úkoly známe všichni. Jen kdyby nám do toho nelezly ty nesmírně důležité věci třeba jako milióntýosmý díl nekonečného seriálu, kde potřebujeme vědět, zda si Franta vezme Andulu. Nebo právě potřebuji probrat s kamarádem důležité téma, případně si po celodenní dřině zasloužím chvíli odpočinku u počítačové hry a k tomu pár pytlíků brambůrek. A aby toho nebylo málo, tak večer je ten den nějak dříve a druhý den zase vyskočí důležité věci typu Konečně otevřeli obchody a já nezbytně potřebuji nové tričko. Zkrátka prokrastinace je takový akademický výmysl, protože život nám cpe do cesty výše uvedené životně důležité nástrahy.
A tak jsem jednoho dne udělal rozhodné rozhodnutí, hodné mé osoby. No těch dnů bylo více, nicméně postupně.
Začnu běhat. Vydrželo mi to přes rok, ale poté jednoho dne přišla chřipečka, po ní nebyl čas, pršelo, bylo pozdě, měl jsem důležité pracovní povinnosti a poté přišly něčí narozeniny. S plným břichem se běhá těžce, tak jsem to odložil, samozřejmě s velmi pádným argumentem. Asi půl roku poté, jsem se k běhu dal opět, ale s tím, že tentokrát je to nafurt. Ono nafurt trvalo asi měsíc, než přišly zase "objektivní" důvody, které mi házely klacky pod nohy. No nevadí. Stejně mě z běhu bolela kolena a není to tak zdravé jak se říká. Ne že by to byla výmluva ...
Zhubnu. S váhou jsem velkou část mého života neměl problémy, ale co čert nechtěl, určitě do těch čokolád a tatranek začali cpát více cukru, abych měl kila navíc. Nemluvě o tom, že mi i více s věkem chutnalo a zeleninu jsem hrdě přehlížel, protože byla určitě plná nezdravých pesticidů. Začal jsem s váhou 2 kila nad svůj dlouhodobý průměr a tak to byla brnkačka dát dvě kila dolů. Stačilo si říct dnes si ještě dám do trumpety a začnu zítra. Na druhý den byl zrovna dobrý oběd a další den můj oblíbený film, ke kterému se chipsy náramně hodily. Poté začínat v sobotu by byl hřích a tak pondělí bylo správným startovním dnem. Opět to objektivně nevyšlo a pro velké časové nasazení jsem nestihl navštívit váhu. Ne že bych se bál na ni stoupnout. Když už moje tělo zavelelo, na váze bylo dalších plus 5 kilo. Nevadí, dám dolů 5 kilo, 2 kila stejně nebyla správná výzva. Následně přiskočilo dalších pět a nový cíl nebyl mínus 10, ale aspoň mínus 5. Po dalších dvou kilogramech nahoru jsem se viděl za pár let ve skupině trojciferných vah.
Poté následovalo několik dalších pokusů, které k moji smůle vždy něco narušilo. Opět nějaká oslava, povinnost typu nákup oblečení, film a stále dokola. Začnu cvičit, jelikož mám problém se zády. Budu lépe jíst. Teď se vrhnu na tu angličtinu a určitě ji dotáhnu na úroveň rodilý mluvčí. To vše byly malé cíle a proto jsem je velkoryse přehlížel. Stanovil jsem si tedy vyšší cíle. Budu lepším člověkem. Výhodou je, že být lepším člověkem se měří hůře než stoupnutím na váhu, přesto jsem věděl, že moje povaha je taková jaká je a tak jsem v tom vlastně nevinně, že jsem se nezměnil.
Každý pohár jednou přeteče. Je jen otázkou, jak. Buď to vzdáme, nebo si řekneme do p*dele, takhle to už vážně nejde. A já si naštěstí řekl to druhé. Přestal jsem si klást cíle kolik kilogramů půjde dolů během následujícího týdne, jak se změním nebo kolik hodin denně budu cvičit. Jen jsem prostě začal. Nechal jsem za sebou výmluvy, protože nebyly potřeba. Neměl jsem stanoven cíl ani termín. Začal jsem dělat věci pro radost. Nejednou jsem v životě slyšel větu To nejde a vždy to byl pro mě impuls. Začal jsem cvičit. Lépe jíst, pravidelněji spát. Okleštil jsem televizi a po nějaké době ani ty brambůrky nebyly tak neodolatelné.
Všichni víme co máme dělat, přesto nemáme pekáč buchet na břiše. Vědět nestačí. Je třeba začít. A někdy je k tomu potřeba někdo, kdo nás popostrčí, povzbudí a pomůže překonat začátky. Jako v Matrixu - Mohu ti ukázat dveře, ale projít jimi už musíš sám. I to ale stačí.
Prokrastinace je jako masturbace. Chvíli je vám dobře, ale nakonec zjistíte, že jste stejně o*ebali sami sebe.
