Jeho raketový společenský a mocenský start nikoho neudivil. Vždycky byl jiný. Nesmlouvavý, arogantní, neohrožený. Tak nějak jsme si na něho i zvykli. Na to jeho: „Není malých cílů.“ Říkával s oblibou a jistotou sobě vlastní.
Dlouho, dlouho mu to procházelo. Až do dnešního dne. Najednou je tu silnější, bezohlednější a zákeřnější typ, co mu naleptává sliznice a bolestivě kope do slabin Neví, jak ji setřást. Je bezmocný.Úplně prdí na jeho léta budovaný imunitní systém, na společenské postavení, na jeho rodinu.
„Je to nějaký divadelní sen, či co?“
„Teď Ty!“ zahřmí jen ze zadní řady. Zamžourá do tmy. Nikdo tam není.
„Ale proč? Ještě není konec?“ namítá vyděšeně a couvá mezi kolegy, co ho celá ta léta podporovali. Ti ale couvají s ním, jako mlha mizí v lavicích rekvizitní posluchárny.Hlavou mu letí všechny ty vazby, co léta budoval. Tak která část řetězu ten nápor nevydržela. Vždyť byli tak silný tým.
„Haj se, nebo se bal.“ Rozčísne ticho démonický hlas
Rozhlíží se zmateně kolem sebe a volá
„Tak kde jste všichni sakra“ Ticho. Jen skřípající šum lavic. Srabácky zkusí ještě hlediště, ale tam je naprostý klid a obvyklá tma.
„Jak to? Vždyť bylo vyprodáno.“ Boďák nad nim se rozpaluje naplno a on se ocitá v rudém kuželu bodavých fotonů.
„Drž hubu a bal se.“to už zní výhružně a on pořád neví, s kým má tu čest. Rozpoznal jen ženský hrubý hlas.
„Tady to vypadá, že někomu už došla trpělivost.“ Zkusí ještě zavtipkovat do temného sálu.
I v lavicích to ztichlo. Rudý kužel světla zesiluje na neúnosnou mez a chybí už jen záblesk.
„Tak bude to?“ už mu duní i prkna pod nohama a scéna parlamentu za nim nezvykle rezonuje.
„Ale vždyť to bylo všechno jen hra. Všechno jen jako. Divadlo. Víme? Paní“ poslední pokus, že to není zlý sen.
„Teď teprve poznáš, co je hra a co skutečnost ty ksindle.“ zní teď naopak umírněně, ale o to hrůzněji. O to hrůznějí, když levá část parlamentu za nim se řítí zemi.
„Klepe se po těle, ale zachraňuje co se dá.
„Zasraní rekvizitáři!“trapně improvizuje, i když dávno není před kým.
„Chcete si hrát?“ ždíme ze sebe poslední záchvěvy vzdoru
„S tebou? Ráda.“ Dokonce i smích
„Tak se mi ukaž.Rozdáme si to po našem.“zní poslední jeho výkřik v tomto dějství.
„Jinde a jindy. Budeme si teď hrát v mém prostoru. Panáčku. A neboj. Publikum budeš mít tak velké, že se ti o tom ani nezdá. A o aplaus se taky neboj.“třikrát zatleská.
„Karle, Pavle.“ Rudý kužel slábne a dva rekvizitáři mu bolestivě kroutí ruce. V předklonu hlavou rozráží lítací dveře. Dáma v černém sbírá krabici se suchým vínem a její stín se rozplývá s pomalu rozsvěcujícími se světly.
Vyděšený kompars postává před oponu a počítá nastalé škody. Celkem dobrý. Levá část scény. Ta to odnesla. Ale to už dají kluci do pořádku. Vždyť je to jen dřevo tříska.
„Hele.“ Přeruší zmatek jeden z nich.
„V zadu, po celé délce zadní stěny toho úchvatného gotického sálu ční nápis.
„Pro každého jednoho z Vás si každé jedno představení přijdu zas.“
