Ještě před půl rokem by na to šel jinak. Silou. Mysl plnou výrazů o „frigidních kravách, zamindrákovaných feministkách, pobláznněných nymfách …! Ale dnes? Hlavně ne silou! Snad budou loajální, když se jejich rozvod vměstnal do dvou okamžiků na dělení dětí a majetku. No vlastně jen dětí. Majetek se v těchto případech nedělí. Dohodli se. Majetek ji nechá a děti napůl. Škoda toho domu.
Ale co. Postaví si nový, lepší a hlavně menší. Přízemní, s velkou terasou. A koupí si psa. Takový pes je sedmkrát lepší než nějaká nafrněná krá…lovna, co Vám po práci v obýváku šňůruje mezi nohama s trubkou od vysavače. Úvahy z hlavy mu spláchne soudkyně verdiktem.
„Děti zůstávají dál v péči matky, z důvodu …“ Dále už neposlouchá. Teď se musí soustředit na útok. Sakra. Vždyť se dohodli. Měl si vzít taky právníka. Je zcela paralyzován a potřebuje cukr. Ano, do cukrárny na pohár. Tam ho určitě něco napadne. Do toho telefon.
„Brácha, průser, Tátu odvezlo ARO.“
„No výborně!Co ještě?“
„Ty zase chlastáš, debile?!“ tlaková vlna zesílená zvukovodem mu vyrazila telefon z ruky a teď s ním žongluje před soudní budovou jak blázen.
„Ale ne, jdu zrovna od soudu. Promiň.“Zklidňuje sebe i jeho. Přitom mu dochází obsah přijaté informace.
„Kam ho vezou? Nebo spíše s čím? srdce?“
„Nevím, asi … V každým případě buď v pohotovosti a stav se tam. Já jsem teď mimo a máma tě bude potřebovat. Ozvu se.“ Tady fakt není co dodat.
„Do prdele!“ A to si říkal, že už nebude mluvit sprostě. Vytáčí mámu, aby zmapoval skutečnou situaci. Ví, že brácha rád přehání. I když v tomto případě?
„No, ahoj. Co se děje?“ Začíná nejstupidnější možnou otázkou.
„Prosím tě přijeď? Je to moc, moc vážný …“ Přes polknuté koncovky sotva rozumí.
„Do hajzlu!“
„Tím si prostě musí asi projít každý.“ Mluví sám k sobě, aby alespoň trochu zkrotil ručičku tachometru a zahnal zákeřné odkudsi vtírající se vzpomínky z dětství. Jako by se s ním táta už loučil. Nepřemýšlí, nevzpomíná, odmítá přijmout jakoukoli racionální úvahu, či myšlenku. Jen se řítí ucpaným městem do centra zoufalství a smutku.
„Teď musíme držet při sobě děti.“ Působí vyrovnaně. V telefonu to znělo hůř.
„To bude dobré …“ Co jiného se v takových situacích dá říci?
„Bude, já vím. Nechceš se vrátit domů?“
Jak může teď myslet na tohle?
„Myslím tím napořád. Já na tenhle dům sama nestačím a ty po těch podnájmech ve čtyřiceti?“
„Kde leží?“ ticho
„Aha.“ Možná v tom je opravdu nějaký smysl. Možná svým odchodem jen uvolníme prostor, tak jako v MHD, aby ti noví mohli popojet dál.
„ Myslím, že je nejvyšší čas do toho autobusu s dětmi nastoupit.“uvažuje nahlas
„Co jsi říkal?“ ptá se nepřítomně máma, ale on pokračuje
Bydlení by měl, zahrada a škola za rohem. Uvědomuje si jak je brutální přemítat v tomto okamžiku takhle pragmaticky, ale nic s tím nenadělá. Je to tam. Odvolá se.
„Co jsi říkal?“
„Ale nic.“ A zapálí za tátu svíčku
