Po Vendovým nástupu do kriminálu nastal v baráku neobvyklý klid. Teprve teď se mi vybavují ty nicotné, ale myslím veselé neveselé historky s ním spojené. Tak třeba tahle. „Jardo, mám prosbu.“ Slyším za zády v zahradním křesle.
„Ano?“ tuším, že zase bude chtít půjčit telefon a tak se ani neotáčím.
„Jardo, mohl bych tady mít psa?“ hrkne ve mně, co to je zase za ptákovinu. Vždyť neuživí ani sám sebe, jak chce živit psa?Pomalu se otáčím s formulací připravených nadávek, které ale okamžitě polykám.
„Ani náhodou ...“ proti mně stojí Obelix s malým Jokšírem v dlani. Vyprsknu smíchy a říkám si v duchu:“Proč zrovna já?“
(Venda má postavu Obelixe 168kg, pes má asi 2,5kg a při představě, že dnes nosí pruhované kalhoty, si to musí v kriminále se spoluvězni fakt užívat.Snad tam potkal nějakého mága se zázračným lektvarem)
„Je mámy a na LDN-ku ji ho nevzali!“ zaprosí tím svým neuvěřitelným pohledem.
„Nekecej, tys ho někde ukrad!“ spouštím nekompromisně, ale koutky úst mi stále cukají.
„Fakt.“ Přikryje psíka druhou dlaní tak,že mu kouká jen čumák a oko.
Proti tomu není obrany. ¨
„No tak dobrá.“ V duchu myslím na děti, až je budu mít na víkend.
„Ale jedinou loužičku, nebo bobek a jdete oba.“ Předstírám preventivní nevoli.
Během čtrnácti dnů se stal miláčkem všech. Byl vychovaný, inteligentní, hravý. Děti se do něj zbláznily a pořád ho chtěly půjčit domů, alespoň na týden. Snad proto si tehdy prosadily u Jany, že tento víkend mají být přece u táty, tak …
Po měsíci mne ale Venda zase dostal, když jsem si uvědomil, že na něj každý volá jinak. „Jokšírku, pojď sem, Joky, máš hlad? Mazlíku pojď ven …Atd.“Položil jsem mu tedy oprávněnou otázku.
„Ty Vendo, jak se ten pes vlastně jmenuje?“ Jeho odpověď je neuvěřitelná.
„No já vlastně ani nevím, ale slyší na –„Půjdeme Ven?“- odpoví absolutně vážně, jako by si objednával v hospodě guláš. V tu chvíli jsem myslel, že mne fakt mrskne.
„Ty vole, není to pro tak malého psa příliš dlouhé jméno?“ Okamžitě se mi rozjasňuje, že toho psa někde ukradl a žádnou maminku už nemá.
„ Já vím, ale mne žádné normální jméno nenapadlo.“ Omlouvá idiotsky svou lež. Vytloukat z něj, kde toho psa ukradl, proč ho ukradl a co s ním má za úmysly nemělo cenu. Vzpomněl jsem si na Švejka a nechal to být.
„Dobře, necháme to na dětech.“ Protože po takových peripetiích chudáka psa mne taky žádné jméno nenapadlo..
„Bobík!“ Výstižné, krátké, přiléhavé. Rozsekla to Katka a bylo vymalováno.
Jenže to by nesměl být Venda. Neznám jedinou veselou historku s ním, která by skončila šťastně. Tak jak šla jeho životní pouť ke dnu, začal víc a víc pít a mít méně a méně peněz.
Jednou se vrátil bez Bobíka.
„Kde máš Bobíka.“ První dotaz když vešel, jelikož oni dva již tvořili jakousi kulisu.
„Jardo prodal jsem ho.“ V tom okamžiku jsem ho chtěl fakt praštit.
„Cože, teď když už měl jméno? Když sem za ním chodí děti z celé ulice?...“ lapu po dechu abych ho nezabil.
„Komu a za kolik.“ Nadechnu se v naději, že nic není ztraceno a Bobíka odkoupíme zpátky.
„Jedné paní na ulici. Za dvě stě.“
„To né! Vypadni z mého domu a už se nevracej. Máš na to hodinu.“ řvu nepříčetně a hledám nějakou hůl, kterou bych o něj přerazil. Ztratil se přede mnou do Sauny a čekal až vychladnu.
„Ty vole, takový pes se prodává za pět tisíc.“ Volám na něj přes ulici. Když jsem se konečně uklidnil a mozek začal z poloviny pracovat, došlo mi, že mi mohl i kecat a dělá si ze mě zase prdel. U něj zcela normální jev. Že přece není tak blbej. No nic. Teď s odstupem času, když je lágru a je mu určitě ouzko, bych mu mohl napsat jak se mu daří a zeptat se, jak to tehdy opravdu bylo.
Myslíte, že to má cenu?
