Víme jak to u nás chodí. Víme jak si půjčit mega a vrátit jen třetinu. Vědí to gembleři. Vědí to hlavně podvodníci.
"Na zvonku penzionu je opravdu jméno Zeibich. Prvotní nadšení, že cesta nebyla marná nám vzala skutečnost, že jsme dorazili mimo sezónu. Tím pádem zamčeno a zvonek nejspíše odpojen. Nějaký VW v tam sice stál. Uvnitř však ticho.
"Hej, Gemblere, máš poslední možnost situaci řešit. Jana" nechali jsme Tomovi vzkaz ve schránce penzionu, kde je prezentován jako správce. Vím, že nám možná ukazuje za záclonou vztyčený prostředníček, jelikož Jana prošvihla jeho vyhlášení insolvence a tak má smůlu. Jeden měsíc. Jeden měsíc od vyhlášení měla na to, aby se přihlásila mezi zástup věřitelů a dostala s nejistou pravděpodobností alespoň třetinu. Samozřejmě až po alimentech, státní správě a dalších.
"Je to k ničemu. Ten je tak mazaný, že nemáme šanci." konstatuje rezignovaně. Mám ten samý pocit.
"Jani, mám právníka. Co kdyby se na ty tvoje papíry podíval. Máš přece potvrzení přiznání dluhu od notářky, přijatou sms kde ti bulikuje, jak jde do vězení, ...."
"No mám. K čemu ale to, když jsem prošvihla tu insolvenci. To víš, že už jsem se na to ptala." pokračovala ještě více rezignovaně.
"Já bych to stejně zkusil. No tak vyhodím tisícovku. Tady jde přece o půl miliónu." nevzdávám to, i když by mi po tom všem mělo být úplný prd. Jsou to její peníze co nacpala chlapíkovi, který dělal otčíma mým dětem a hrál si na tátu.
"Půjčíš mi ty papíry?" mám ji pořád rád. Sice nám to nevyšlo, ale spolužáci jsme stále. Ty rozvést nejdou.
"Udělám ti kopie." a usnula. Zbytek cesty jsem přemýšlel, kterého právníka oslovím, když žádného kromě rozvodového nemám. Směšné. Eliška, ta se vyzná. Ta mi někoho dohodí. Ještě za volantem ji volám.
Byl to takový starý pán a zdál se dost unavený. Pro Elišku to ale udělá a vzal mne hned druhý den. Vzal si podklady a bádal. Dlouho bádal. Je to v řiti pomyslel jsem si.
"Je to špatné. Je po insolvenci a tam vaši bývalou paní nikdo nedostane. O tom není pochyb." Věděl jsem to, čekal jsem to. Náhle.
"Ale?" dlouhá pauza
"Neříkal jste že vaše paní má nějakou sms, kde ji tvrdí, že nemůže splácet jelikož jde do vězení?" Probírá se rezavým vousem od kouře
"Říkala to." Já věděl. Já věděl, že tam nějaká skulina musí být. Nadchl jsem se novou nadějí.
"Pokud do toho vězení nenastoupil, dalo by se to klasifikovat jako podvod. A to už není občansko-právní spor¨ ale podvod. Trestný čin." A to s profláknutou insolvencí nemá co dělat. Závity mi pracují na plný plyn. Další pochybnosti ale přicházejí.
"To myslíte vážně, že pět let stará sms může být důkazem u soudu?"
"No jistě. Pokud ji paní má stále v mobilu?" tvrdí to s takovou jistotou, že nelze nevěřit. Pokračuje.
"Teď jde o to, jak to vyhodnotí policie. Jestli jako trestňák, nebo občansko-právní spor." trochu znejistí
"Můžete mi to nějak osvětlit." začíná mne to bavit jako nějaká dětská hra.
"Insolvence je jasná. Pokud to ale policie vyhodnotí jako trestný čin, hrozí mu při této částce dva až pět let natvrdo." jenom zírám jak doktor dál klape do klávesnice pocity nejdou popsat. Doktor dál pokračuje výčtem z jakéhosi rejstříku.
"To by ho mohlo dostatečně vystrašit aby zaplatil. Jak se tak dívám, pan Zeibich si v podnikání nevede vůbec špatně. Navíc máte šanci dostat celou částku a ne nějakou třetinu z insolvence." uzavírá s ledovým klidem a vrací mi kopie od Jany. Za to mně se chce křičet.
"Takže podat trestní oznámení! Pane doktore, děkuji moc. Co jsem dlužen?"
"Dejte mi 500 a pozdravujte Elišku." (pokračování příště)
