Ráno se řítím se zbytkačem v krvi a bez ukojené Jitky po městském okruhu. Nechal jsem ji dospat Škola ji začíná až v 8,00. a já učím od 7,05. Je 7,02. Poslední křižovatka a jsem tam. Gumy si trochu hvízdly, ale komu občas nehvízdnou. A najednou za mnou – benga. Stop! Stop! Stop!
„A do prdele!“ zastavuji, netušíc co jsem spáchal, krom toho zbytkače v krvi. Ale to nemohou tušit. A nebo že by přeci.
„Dobrý den pane řidiči, ……! Začíná všem dobře známá písnička, co pokračuje a tak podávám doklady aniž by mne o to stačil požádat.
„Víte co jste spáchal pane Inženýre?“ pokračuje po chvilce.
Napadá mne ta poslední křižovatka. Tipuji.
„Oranžová?“
„Červená!“ vrací se mi zpět nekompromisní smeč od kolegy v zadu, co rozbaluje nátrubek
„Červená?“
“Červená. Máme to na kameře, chcete se jít podívat?“ podává mi měřák.
„Víte jak na to?“ ptá se naivně.
„Jistě?“ a začínám se třást
Tak tedy foukám, foukám a vím že to je v prdeli.
„Takže to nebude jen červená. To bude i Vaše konečná, pane Inženýre! 0,5 promile po ránu, to je dost.“ Pokračuje na vysvětlenou
„Pánové ,....... a nešlo by to nějak …Už mám být deset minut ve třídě.“ Sahám do zadní kapsy, naznačujíc dobrou vůli.
„Na to zapomeňte. Na to jsou taky paragrafy!“ zní už výhružně, ale snad dobře míněně.
„No jo“ povzdechnu
„Mohu alespoň zaparkovat?“
„Ne!“
„To to tady mám nechat hned za křižovatkou?“ už jsem z nich fakt zoufalý a navztekaný.
„Zavolejte si někoho!“ zkouší poradit.
„Teď ráno? Nic,….. já si to odtlačím. Támhle se přeci stát může ne?“Ukazuji na opuštěný mini parkoviště o železářství.
„To by snad šlo.“ Uvažuje nahlas ten mírnější.
Opírám se tedy do dveří a snažím se s Oplinkou pohnout. Nic.Přece jenom, tuna a půl je tuna a půl. Tak tedy pokus číslo dvě. A najednou to jde. Ohlednu se vidím, jak ten zlej se opírá do zadních dveří. Taky už chce asi tady odtud vypadnout. Jak tak pěkně tlačíme Oplinku napadá mne verš.
„To je dneska den.
To je snad zlý sen
Seberou mi řidičák.
a večer, dneska večer,
mám svůj první rodičák.“
