Evžen s Jakubem u mne skončili po dvou měsících, kdy mně došla trpělivost tahat z nich nájemné po stovkách. Padám opět do depky, že dělat rentiéra není vůbec sranda, jak si kde kdo myslí.
JE TŘEBA SEŽRAT SOWU
„Sakra, už jsem na tom dně dost dlouho a ne a ne se odrazit!“ nadávám si nahlas o půl třetí ráno.
„Můžeš si za to sám, debile!“ zní odpověď. Hrkne ve mně, že jsem se asi opravdu zbláznil.
„Cože?“ projdu bytem, kdo, že si tu ze mne dělá srandu. Vždyť jsem vyměnil všechny fabky, tak nikdo z těch zkurvenejch bezdomovců co tu léta bydleli tady nemá co dělat?
„To ten chlast. Ten tě dostal tam kde jsi!“pokračuje šeptem podbarvený šumem z lesa. Opravdu se děsím, že mám fóbie a psychiatrie bude nevyhnutelná. Možná to jsou detoxikační účinky. Prý to u někoho trvá až měsíce.
„Vždyť jsem toho přeci nechal!“ vztekám se v posteli jak opravdový blázen.
„Nenechal! Pořád na to myslíš, kdy vypustíš antabus a zase si půjdeš dát hrnek!“ duní mi ve spáncích a opět v pozadí slyším to zlověstné houkání sovy.
„Do prdele!“ vstávám a pouštím na plný koule Michala Prokopa -Snad nám naše děti prominou -, v naději, že ho přehluším
„Jsem zvyklý usnout i u bigbeatu! Hajzle!“ řvu do prázdna v pokoji jako opravdový šílenec.
„Nejsi!“ opět zaduní.
To už se chytám za hlavu a lítám po bytě jak opravdový blázen.
„Měl jsem jít na tu ústavní léčbu, jak říkala doktorka. Tam by mi dali sedativa. Tam by věděli jak na mne …“ řvu do výborných textu Michala Prokopa a kdyby mne opravdu viděl někdo s blízkých, tak už na té psychiatrii jsem. Rvu se s tím hlasem do ranních hodin a teprve s východem slunce, zcela vyčerpaný usínám.
Probouzím se po dvanácti hodinách a vím, že musím ven. Jestli se tahle noc bude ještě opakovat, tak nevím. Koketuji s myšlenkou zajít na psychiatrickou ambulanci, nebo za nějakým doktorem, prostě někam pro pomoc.Je ale 18 hodin a tak jen tak bloumám po sídlišti, abych nemusel domů
„Ahoj Jardo!“ hrkne ve mně, že to je zase ten hlas. Pomalu se otáčím.
„Pavle!!!“ chrčím s úlevou a téměř se mu vrhám kolem krku.
Je to dlouholetý kamarád co má kapelu „Vyoukaná SOWA“ a vždy rád zajdu na jeho koncert. Už to táhne 15 let. Jeho bigbeat s autorskými texty, proložený ságem mne vždycky dostane.
„Pojď na pivko.“ Dává mi nepřijatelnou nabídku.
„Člověče nemůžu, jsem autem.“ Lžu, abych nemusel přiznávat antabus. I když si myslím, že on by to pochopil.
„Hele, tak tady máš na mne číslo a zavolej!“ podává mi vizitku
-Vyhoukané SOWY-
„Mimochodem, nechceš nám dělat manažera? Tenkrát ti to docela šlo. My teď nikoho nemáme a já nestíhám!“
„To myslíš vážně?“ on by byl poslední, který by si za mne dělal srandu. Vybavuje se mi jak jsme tehdy začínali a rozváželi plakáty po rozvaděčích, zastávkách, sloupech VČE. Tenkrát to ještě šlo Byly to úžasné časy a docela jsme i vydělávali.
„Rozmysli to a zavolej!“ plácne mne přátelsky do ramene a mizí na ty dvě pivka.
