Po vyházení neplatících kamarádů se mi hodně ulevilo. Bylo jen hloupé, že to vyšlo tři dny před vánoci, ale jiné řešení nemám. Ale když to vezmu kolem a kolem, tak každý má přece někde někoho blízkého, tak ať ukáží ti jejich blízcí, kolik v nich je lásky a odpuštění. Proč bych to měl předvádět pořád jen já. A tak nakonec zjišťuji, že mi ty letošní vánoce vlastně pomohly.
Zatopil jsem si v kamnech, v celém domě vypnul radiátory a vše pozamykal. Snesl si dolů televizi, madraci a rádio co chytne stanici beat. Pohoda. Klid. Uvolnění. Asi tak hodinu.
Do té doby než se setmělo a i ruch z ulice utichl. Najednou bylo moc klidu. Moc ticha. Moc tmy.
A přišla úzkost. Chcete-li strach.
Ano, normální lidský strach. Strach, že děláte něco špatně a že to taky podle toho dopadne.
Sám ve svém domě se lekám vlastních stínů, ultra lehkého šelestu záclon, a podezřelých zápachů, které tam vlastně nejsou.
Musím si rozsvítit. Jeden pokoj, druhý pokoj, třetí pokoj, koupelnu a ještě na zahradě. Sotva však otevřu vchodové dveře, v úděsu couvám zpět.Přede dveřmi Ivanka. Jak přízrak u opuštěného domu. Ivanka má přítelkyně a milenka. A usmívá se jak sluníčko. Je toto možné?
„Ahoj Jardo, to už slavíte, že ti barák září jak měsíček.“
Civím na ni jak na zjevení.
„Ty krááááávo.“ Ulítlo mi a vzápětí se omlouvám.
„Ježiši Ivanko… promiň, pojď dál.“snažím vrátit nevratitelné.
„Vás tady je jak psů, že svítíte jak maják na moři“jde dál a pořád se usmívá tak, jak to umí jen ona.
„Ale prdek. Nikdo tu není. Všechny jsem vyházel. Neplatili, tak šli. Já tady za nikoho platit teplo ani vodu nebudu.Navíc to dotáhli tak daleko, že se ztrácelo i jídlo. Jen se podívej do lednice.Takhle vybílená je už týdny. A já mezi tím mám žít? Ne! “ s nasazením obhajuji své dnešní rozhodnutí.
„A není ti tady smutno?“ přeruší mne a pořád se usmívá tak mile, že začínám rudnout.
„Ty jsi prostě úžasná.“ Prvně ji políbím.
To víš že je. Ale co mám dělat. Tak sem pojď bydlet se mnou. Po tobě bych nájem nechtěl.“ Odlehlo mi, protože mi je jasné, že dnešní noc mám vyřešenou.
„Ach ty šmudlo, vždyť víš že jsem vdaná a můj manžel je psychopat se Slovenskou náturou.“ Vytahuje z objemné tašky pečené kuře.
„No jo, ty jsi mé sluníčko na které nikdy nedosáhnu.“ Vrhám se na ni a na to kuře. Od včerejška jsem pořádně nejedl.Čte mi myšleny a tak mi zacpe rozevřenou náruč voňavou jenskou mísou a stoupá nahoru do kuchyně.
„Ty jsi je opravdu vyhodil?“ slyším na schodech nevěřícnou otázku.
„Vyhodil.“
„A to se nebojíš?
„Bojím.“
„A to se nestydíš?
„Stydím.“
„Jardo, mohl jsi ale počkat až po Novém roce. Ono by se to nezbláznilo.“ Sedá si ke stolu, vytahuje telefon, jako by je všechny chtěla obvolat a vzít k sobě domů. Taky tady s nimi prožila pár chlastaček. Přečte z dispeje zprávu a vstává.
„Už mne volají doma. Tak já letím. Pá.“ Zvedá se a tak jak se zjevila, tak s pichlavými slovy mizí.
„A zhasni si. Ať se z těch účtů pak nepoděláš.“ To znělo opravdu jinak než při jejím příchodu.
„No, tak mám pocit, že jsem přišel i o milenku.“ Postesknu si nahlas a zase se dostavuje ta úzkost, jestli nedělám něco špatně.
