V zajetí chlastu – pomáhat jen prospěšným

Jejich zamilovanost trvala měsíc. Za tu dobu jsem měl úžasný pocit, že jsem někomu opravdu pomohl. A to hned dvoum. Jitka rozkvetla jak růžička a  neustále mi děkovala. Václav se jen uculoval a šibalsky na mne pomrkával. Toto opojení, ostatně jako každé, však dosáhlo svého vrcholu a pak přišel pád.

U Jitky se začaly projevovat známky její nemoci a nabíraly na síle. S podporou alkoholu se dostávala stále častěji do stavu nepříčetnosti a když Václavovi prořezala gumy u auta, všem došlo, že je zle.

„Jitko, proč?“

„Ten hajzl má v práci babu.“ řve na mne celá zarudlá a na chodbu letí ovladač od play station, co si Václav pořídil pro dlouhou chvíli. No tak teď ji jisto jistě mít nebude. Napadá mne. Chytám ji za loket a vyhazuji ze dveří ne mráz. Mám obavu, že za chvíli poletí celá obrazovka..

„Buďto se okamžitě zklidníš, dáš Václavovi prachy na nové gumy, nebo tady končíš.“řvu na ni taky přes okno a balím do deky obrazovku  za dvacet tisíc, abych ji uchránil před jejím návalem zlosti.

„Václav žádnou babu nemá a ty jsi blázen.“ dodávám na vysvětlenou.

„A ty jsi zase hajzl, co ho kryje.“ mlátí do okna jak smyslu zbavená. Raději okno otevírám.

„Jitko, nech toho, nebo fakt volám policii s psychiatry.“ To už ji držím u krku, aby nenapáchala ještě více škody. Její bílé zuby se mi zaryly do předloktí.

„Dobrá jak chceš.“ Vyletím ze dveří a vrhám se na ni, jako kdybych se také pomátl. Cestou v chodbě ještě strhávám vodítko z věšáku, abych ji měl čím svázat. Vleču ji zpět domů aby sousedi neslyšeli ten teatr a přivazuji ji k topení. Řve, ječí, kope. Přelepím ji pusu páskou a beru telefon. V tom si uvědomuji, že až přijedou, tak nejspíš odvezou mne za omezování osobní svobody.

„Sakra.“ Musím zahrát fiktivní rozhovor, třeba se lekne.

Najednou se zklidní a tak toho nechávám.

„Už budeš hodná holčička?“ Kýve hlavou na znamení souhlasu. Strhávám tedy pásku, ale nevěřím ji. Je v klidu.

„Jitko co se děje?“ nechávám ji přivázanou, než se přesvědčím, že zase nevylítne a vyškrábe mi oči.

„Když on je Václav pořád v práci a já jsem tu tak sama. Co tam dělá? “ mluvím s malým dítětem, nebo co?

„Pracuje né.“ Povolují to vodítko. No to jsem si zase naběhl.

„Ne, kurví se tam s tou děvkou.“ Její agresivita začíná opět stoupat a tak vodítko zase přitahuji.

„Co to meleš?“ vždyť jste obden na večeři, dvakrát v týdnu v divadle a já nevím kde ještě.“ Dívám se ji přímo do očí, jestli tam najdu alespoň kousek příčetnosti. Náhle se rozpláče a mně nezbývá, než ji zase pustit. Schoulí se mi do klína a řve. Nemá to konce. Nechávám ji tak jak je.

„ Počkej na Václava a vyříkejte si to. Hlavně už nic nenič. Nebo se naseru  já a vyhodím Václava i tebe.“ Říkám výhružně na schodech. Play station  jsem uklidil, tak tu stejně už nemá co rozbít. Na hoře se raději zamykám a volám Václavovi do práce.

„Vendo, průser.“

„Já vím. Rozbila Play station?“ ptá se  smířen s tím co mu odpovím.

„Ne, ten jsem zachránil. Ale co bude dál?“

„Nic. Jardo, díky. Zítra se stěhuji.“