Pomáhat je jedna věc a přežít to ..... Je věc druhá. Kdo si to nezkusil, těžko pochopí. Z pracáku vezu Jitku přímo domů. Cestou přemítám, proč zrovna já musím sebrat každého bezdomovce.
„Jardo, ani nevíš, jak mi pomáháš.“ Položí mi ruku na nohu od plynu a já začínám mít v poklopci velmi, velmi těsno.
„Vím.“ S vypětím předstírám soustředění se na provoz. Konečně jsme doma.
„Jitko nelekej se. Je to dům narvaný bezdomovci a navíc jsou nadrženi jak polární psi. A ty budeš spát na chodbě. Nevím jestli to je dobrý nápad ubytovat tě zrovna tam, ale jinou volbu nemám.K sobě tě opravdu vzít nemohu. Ilonka by to nepřežila,…“ předkládám falešné aliby.
„V klidu Jardo. Mně stačí kus tepla a trochu teplé vody. Jednou budu vyprávět dětem, co jsi pro mne udělal.“ Usměje se jak za mlada, Začíná tát a krásnět. Tehdy jsem ji opravdu miloval a byl bych dal nevím co, za toto její dnešní vyznání. I teď mám poklopec nabitý vášní. Ještě že nosím džíny a ne pláťáky. To bych z toho auta snad ani nevystoupil.
Jen co jsme otevřely dveře do verandy – chodby, omlouvám se za proležený otoman přímo před námi.
„Tak to je ono. Ber, nebo nech ležet. Támhle je ta pracovní koupelna, co jsem ti o ni říkal a tady za těmi dveřmi bydlí Václav. S tím se budeš vídat asi nejčastěji.“ Jen jsem to dořekl a Václav je ve dveřích.
„Volal jsi mne Jardo?“ Zřejmě nás viděl přicházet a zvědavost mu nedala..
„Jo, a né. Jitka nemá kde spát a tak použiji nouzový stav tady na tom otomanu.“
„Na týden!“ To řeknu obzvláště důrazně a bez ohledu na to co k Jitce cítím.
„Tak mi tady na ni dáš pozor. Viď.“ Zlehčuji brutalitou absurdní situaci.
„No jasně.“ Povídá se svým ultra lehkým úsměvem. V tom si všimnu, že Jitka je úplně mimo a vůbec nevnímá, že ji dávám prošívanou deku a polštář.
„Jitko, zapomeň na to! Ne aby jsi mu ublížila! Je tři měsíce po rozvodu a je zranitelnej!“ Cpu ji peřinu do obličeje, abych přeťal její zapitej pohled.
„ Jasně, Jardo…. Já ti potíže dělat nebudu.“ Pozvolna se probírá z opojení nového poznání a začíná komunikovat. Hodil jsem po ni ještě ručník a na Vaclava kynu, aby šel se mnou nahoru.
„Václave, ta holka má od doktorů potvrzenou schizofrenii. Odmítla plný invalidní důchod. Tak si dej pozor, ať si nerozbiješ hubu.“ Šeptám, protože i dolů je slyšet každé slovo.
„Jak to víš? Ptá se, jako bych né pomáhal, ale páchal zlo.
„Prostě to vím!!!“ řekl jsem to tak důrazně, že to snad pochopil, jelikož se beze slova vrátil do svého kumbálu. To mne trochu zklidnilo. Do té doby, než jsem šel dolů přiložit do kamen. Jitka nikde a Václava jsem budit nechtěl. Není to mým zvykem. Ještě jsem zaskočil do Sauny, jestli ji nepozval na pivo. Nepozval.
Sakra. To zase bude průser.
