V zajetí chlastu – kolotoč –

V samotě sám se sebou jsem vydržel celé tři dny. Odhodlávám se k činům, že se zabavím údržbou a opravami domu, co nájemníci za ta léta opotřebovali, případně zničili. Přes chlastání a srandičky na to nikdy nebyl čas.

Zodpovědně si píši seznam, abych měl úkoly pěkně na očích

1/ vodovodní baterie – kape

2/ záchod v přízemí – protéká

3/ Francouzské okno – je zkřížené, potřeba alespoň ho utěsnit

4/ parkety v děcáku – zničené od těch debilů, potřeba přebrousit

5/ kuchyňská linka – ulámaná dvířka, vykytovat panty vyrovnat a vyvážit

 Vydrželo mi to den. Pak mne osamění a ta dobře známá síla chlastu vytáhla zase do Sauny. Na jedno! maximálně na dvě.

„Čau Jardo, dlouho jsi tu nebyl.“ Zdraví mne vyčítavě Petr od baru. Odpovím kývnutím, ale na bar si raději nesedám. Je to nebezpečné. Jednou mne z takové barové stoličky jeden idiot ze zadu strhnul, a už jen pád z té výšky mi vyrazil dech. Pak jsem jen počítal, kolik kopanců do hlavy takový exot potřebuje dát, aby ukojil svou touhu po krvi.

„Co si dáš?“ ptá se opatrně. Asi už někdo proflákl mé antabusové experimenty,

„Co asi? Vodu ze dřezu.“ Odpovím otráveně a vím, že kolotoč se opět roztáčí.

Sotva to dořeknu, už přede mnou stojí orosená desina. Známí se začínají trousit jako kdysi lidi do kostela. Akorát není neděle osm ráno a nemají sebou děti. Zábava se začíná rozjíždět a i ze mne opadavá osamělost. Snažím se zapojit do rozhovoru, ale čím dál víc mi připadá, že jsem mimo mísu. Holt jsem tu dost dlouho nebyl a asi mi ujel vlak. A nebo už mám dost.

„Kde máš Péťu? Dlouho tady nebyl!“ ptá se u pátého piva Petr.

„Vyrazil jsem ho. Tři alkoholici na jeden dům jsou moc.“ dodávám na vysvětlenou.

„No, já že tady visí  osm set.  Srovnáš to?“

„Zbláznil jsi se? Mně dluží šest litrů a já mám za něj něco srovnávat?“rozčílím se ale v podstatě jsem rád, že na mne konečně někdo promluvil.

„No tak se hned nečerti, jen jsem to zkusil.“uklidňuje situaci Petr a dává mi šesté.

Vyžahnu ho během dvou minut a mizím. Čím to je, že za ty kretény mám ještě pocit dluhu.

I to pivo mi přestalo chutnat.Venku jako kdyby ti Poláci měli pravdu o tisícileté zimě. Prašan lítá všude kolem a ledové střípky se zasekávají do očí.

„Ty vole, to je sibérie. Kam teď?“ povídám si v té slotě sám se sebou. Zalezu raději zase domů. No domů, do té své kůči u kamen. Pouštím televizi.

Telemánie, Česko Slovensko má talent, a dvojka mi nejde, protože jsem si ještě nekoupil setobox.

„Jsem v řiti.“ Je šest hodin večer a tak bych se mohl stavit za dětmi. To je nápad. Opět se oblékám a znovu vyrážím do nezvyklé vánice v nížině.

„Ahoj Jani, myslíš že bych mohl jít s holkama na procházku. Když jsou ty vánoce?“ podávám ji alimenty, abych zdůvodnil své neohlášené přepadení. Přepočítá peníze a už se zdá, že by to mohlo vyjít. Pak si mne ale změří, nebo spíše nasaje zatuchlinu z kabátu promísenou chlastem z dechu.

„V žádném případě.“ Dveře se s razancí zavřou a za nimi jen slyším, jak vysvětluje dětem, proč nemůžou jít s tatínkem ven.

„Je ožralej jak kára děti. Jako by jste ho neznaly.“

Tak mi tedy zbývá zase jen ta Budvarka, co je nejblíže.

Otáčím se do zimy s vědomím, že ten kolotoč už dneska asi nezastavím.