V zajetí chlastu – Dej si už pokoj s pomáháním druhým.

Už celý rok bloumám po pracáku a začínám mít pocit, že tu všechny znám. Už se ani nestydím, ani nehanbím. Prostě sem chodím jak do sámošky a vrátnému občas řeknu „Čeéést.“

Tentokrát to bylo ale jiné. Potkal jsem Jitku.  Tu Jitku, co vystudovala AMU a pěkných pár let učinkovala v Brněnském divadle. Studovali jsme tam tehdy spolu a byly to fantastické časy.

„Čau Jardo, co tu děláš?“ ptá se mne zákeřně ze zadu. Ani se nelekám. Známých jsem zde potkal na stovky. Ji jsem tady ale fakt nečekal.

„Jitko? Co ty tady?“ Vracím ji stejnou mincí a hledači prací u internetu se začínají otáčet, kdo že se jim to tady vysmívá. Zachraňuji situaci Nechci ji přivádět do zbytečných rozpaků.

 „Hele pojď do druhého patra, tam je takový zašitý stolek. Dáme tam řeč a kávu. Zachraňuji situaci. Neviděli jsme se snad padesát let a mně se vždycky líbila. Ve výtahu si všímám, jak je hubená a strhaná. Levé oko ji kmitá, vlasy má mastné a v obličeji jakousi vyrážku.

„Tak jak se vede?“ začínám stupidní otázkou, aby řeč nestála

„Tebe mi poslalo samotné nebe.“ Odpoví nejistě a nejsem si jist, jestli si uvědomila ten verš.

U kafe mne přesvědčila, že je na tom fakt dost špatně. Pořád mlela něco o tom, že si pronajme Hrádek u Nechanic a bude tam provozovat výstavy a kulturní akce. Něco jako dělá Havel na Hrádečku. Je prý to velká příležitost, kterou nesmí propásnout a má jasnou představu jak to zrealizovat. Buď si ze mne dělá prdel a nebo se pomátla. Její zjev nasvědčoval tomu druhému.

„A kde bydlíš?“ odvádím řeč od její stupidní představy.

„No to je právě to!  Nikde. Dnes mne vyhodil přítel a s mámou se nesnáším. Tak jsem se sem přišla ohřát. Blbý co?“

„Jo.“ a už vím, že mám zaděláno na malér. Nicméně mně ji přišlo líto a tak začínám blbnout.

„No,… hele Jitko, za apačů jsme hrávali amatérské divadlo o tom, jak si mají lidé pomáhat. Ty nemáš kde bydlet a já mám volný pokoj. Přece není možné, aby tak krásná ženská šlapala chodník a chodila se ohřívat na pracák.“ Padájí ze mne neuvážlivá slova. Na to mi vrazí pusu. A já ucítím nasládlou příchuť chlastu .

„Já věděla, že mi tě sneslo samo nebe.“ Div se mi nevrhá na klín. To mne trochu zaskočí. Přece jen, takové soukromí zde není. Pomalu si uvědomuji, co jsem to za vola a že se zase řítím do pěkného průseru. Už jsem to ale slíbil tak co teď?

„No víš co, on to není až takový úplný pokoj. Je to taková veranda s gaučem.“ Brzdím svůj charitativní talent.

„To nevadí Jardo, hlavně když tam bude teplo. A kde to je?“ To už mi fakt sedí na klíně a drží mne kolem krku.

Být to o těch dvacet dříve, skákal bych štěstím. Teď mi ale sedí na klíně alkoholická troska a je to spíše touha ji pomoci, aby byla zase tak sexy a fajn jako tehdy.

„Tak tedy půjdeme. Kde máš věci?“

„Nemám žádné věci. Vše jsem mu tam nechala. Hajzlovi. I ty spoďáry. Ať si užije fetišista   zasranej.“ Zavěsí se do mne a já začínám mít fakt strach.

„Jitko, hele aby bylo jasno. Je to na pár dní, než se dáš dohromady. Na té chodbě nemůžeš být věčně. Ráno tam budou kolem tebe chodit nájemníci a bude je to časem štvát.“

„Jasně Jardo, se mnou problémy nebudou.“ Uklidňuje mne na parkovišti. Pak ale vytáhne placatici se slivovicí.

„Dáš siíííííí?“ pokouší se o vtip prodlouženým sííííí. To jsme tehdy v divadle měli tak zažité.

„Zbláznila jsi se.“ Řeknu opravdu důrazně, když otvírám rezatou Oplinku.

  Nejraději bych skočil do auta a nechal ji tam. Takový „hrdina“ ale zase nejsem. 

Je mi jasné, že aniž bych ji už ubytoval, tak se ji musím co nejdříve zbavit. Cestou vymýšlím, jaké ultimatum ji dám.