Tak tedy vzhůru do práce. Je mi jasné, že jednoduché to nebude, ale když na ně půjdu po dobrým, tak to nemůže nevyjít. Každý přece má rád vlídné slovo a zacházení. My alkoholici v léčení o tom víme své.
Ráno v 6,30 zdravím vrátnou, co hlídá příchody a odchody žáků i učitelů. Raději jsem si přivstal, abych měl klid se po novém pracovišti porozhlédnout.
„Dobrý den, já jsem nový učitel Fyziky!“ představuji se paní vrátné.
„Já vím, pan Inženýr Chvástal.“ vítá mne příjemným úsměvem.
Dochází mi, že jsem ji byl už asi představen, aniž bych o tom věděl. No dobrá. To přežiji.
V temné, zatím ještě spící škole, se kroky rozléhají jak v kostele a nebo spíše v base.
Odemykám dveře kabinetu č. 64 s nadějí, že zde budu první. Je to tak. Tři stoly a jeden prázdný.
To bude asi ten můj. Žádný počítač, žádné osnovy, ba ani žádný rozvrh hodin.
„A sakra. To bude mazec.“
Tak trochu jsem s tím počítal a tak zapojuji svůj vlastní notebook, kde jsem si jakous takous přípravu udělal. Začínám být nervózní jako pes a nejradši bych si dal panáka. Náhle zarachotí klíč a vstoupí vysoký štíhlý chlapík.
„A tak jste to našel. Pavel Falbr!“ Působí přirozeným dojmem,jako bychom zde seděli spolu už dva roky.
„Chvástal,..Jarda.“ opětuji pozdrav.
„Já bych byl pro tykání, tady na nějaké oficiality není čas!“ pokračuje při svlékání kabátu.
„Jedině dobře.“ A opět si podáme ruku.
„Ty Pavle, nevíš, kde seženu rozvrh?“ ptám se jak kdybych zapomněl domácí úkol.
„Na internetu, Všechno najdeš na internetu.“
„No dobrá.“ Ještě že jsem si ten notebook vzal. Jinak bych musel za tím lampasákem zástupcem a tam se mi fakt nechce. Pavel mi ochotně vysvětlil jak to na ústavu chodí, jak si mám zaopatřit obědy, na co si mám dát pozor a vůbec, hned od prvního okamžiku mi padl do oka. Zakončil to větou.
„Jardo, už asi tak pět let mám dojem, že my tady nejsme proto, abychom je něco naučili, ale aby se jim dopoledne nic nestalo.“
To mi trochu zvedlo náladu, jelikož derivace a intergrály jsem již také zapomněl. Nalistuji stránky školy a hledám rozvrhy. A ejhle. Hned první hodinu mám elektrotechniku v 2.M.
Od 7,05, což je za chvíli. Jen to zjistím, spustí se ten šílený zvuk zvonění. Rychle vypátrám číslo učebny, zeptám se Pavla kde to je a letím.
Studenti jsou v hloučkách na chodbách a tak se procpu mezi nimi a universálním klíčem odmykám.
„Sakra, existuje něco jako třídnice,“ dochází mi, když všichni zasedneme a začínám být opravdu nervózní.
„Takže, Mé jméno je Jarda Chvástal a budeme spolu mít Fyziku a Elektrotechniku.“
„Ale Jardo my se přece známe. Ze Sauny. Co dělá bezdomovec Ivan, tuhle se po tobě ptal. “ Zazní anonymně ze zadních lavic.
„ To je dost možný, ale tady nejsme v Sauně, takže budeme dodržovat určitá pravidla!“citím jak se mi třese hlas a tak přidám na intenzitě.
„Kdo sežene třídnici?“ zvedá se deset borců a chystají se ke dveřím.
Jsem blíž a tím pádem rychlejší. Zamykám dveře a jdu si v klidu sednout.
„Tak kdo přinese třídnici?“ptám se stále klidně. Nic. Náhle se ve mně něco zlomí
„Služba sakra.. né?!“ můj řev těch deset „dobrovolníků“ zase usadí. Sám jsem v šoku proč řvu, když jsem si předsevzal, že na ně půjdu po dobrým. To asi to vědomí, že vědí kam chodím na pivo a teď toho budou zneužívat. Z první lavice se zvedá silná holčina.
„Já tam skočím pane učiteli.“ Říká jako kdyby šla utírat nádobí.
„Dobrá, děkuji.“ Sice nevím kam jde a jestli vůbec přijde, ale v danou chvíli mi to je fakt jedno.
„Takže ještě jednou. Aktivity v našem volném čase necháme před branami tohoto ústavu a pokusíme se společně doplazit k maturitě, dá-li se tomu tak říci.“ Pokračuji, jako by se zde nic nestalo a já měl před sebou premiantskou třídu, na kterou je hrdá celá škola.
První hodinu jsme udělali seznamovací a bylo mi to stejně na prd, jelikož 35 jmen stejně nejde zapamatovat. Je fakt, že svým neúmyslným řevem jsem je trochu zklidnil, ale né na dlouho. Zjistil jsem, že průměr prospěchu celé třídy je 4,3 a je zde sedm podmínečných vyloučení. Docela se mi ulevilo, když jsem je těch čtyřiceti pěti minutách vypouštěl zpět na chodbu, ale tuhle úlevu zkalila parta 3P, co už nedočkavě čekala za dveřmi.
„No potěš pánbůh. A to mám mít dnes 5 hodin v kuse! To nezvládnu“ Odporoučel jsem se zadem do kabinetu a klesl na židli. Deset min. Deset luxusních min, než se rozezní poplašný zvonek jak při náletu.
“Musím tady prosadit místo toho šíleného zvonění Queeny – Show must go. Pak to půjde.“
Říkám si o pauze nahlas a Pavel se začíná uculovat.
