druhá kapitola - 1. nájemník. Vzít si do bytu nájemníka je jedna věc a naplnit jeho potřeby a požadavky je věc druhá. Z recese objíždím pár realitních kanceláří s fotografiemi nabízející k pronajmu farmičku na pěstování drobného zvířectva případně marihuany. Pořád nevěřím, že by něco takového mohlo vyjít. A hle, mobil. První realitka – paní Králová.
Kapitola 2. – 1. nájemník
.
„Mně už je to jedno. “ napadá mne při odpovědi na dotaz, jestli poskytuji ubytování.
„Přijďte se podívat,“ odpovídám s patřičnou dávkou flegmatismu, co to bude za trapas.
V 16 hod mi paní Králová představuje vysokého chlapíka celého v černém.
„Dobrý den, tady pan Županič se přišel podívat na ten pokoj.“
Zdraví mne s úsměvem a nápadně nenápadně zkoumá polorozpadlé vlhké stavení s nevyřčenou otázkou, jestli je toto ono o čem bude řeč.
„Pan Županič je klavírní mistr z Ukrajinské filharmonie…“ dodává s patřičnou dávkou obdivu.
„To si tady ze mne všichni budou dělat prdel?“
Snažím se pochopit, co se to tu vlastně děje.
„A ona se Ukrajinská filharmonie stěhuje do Čech?“ hraji jejich hru.
„Filharmonie byla rozpuštěna.“ vloží se do rozhovoru Vladimír obstojnou češtinou.
Třikrát zamrkám, jestli jsem tady za magora já, nebo oni.
„Ale víte, že chci pronajmout hospodářské stavení a ne žádný hotel.“defenzivně ukazuji palcem za záda.
„No, podívat bychom se mohli né? Když už jsem tady.“ A opět zkoumá rujnu za mými zády.
„Vlastně, proč ne?“ a nadzvedávám provizorní drátěnou bránu, abychom se protáhli dovnitř
„Ještě jedna věc, kterou bych s Vámi chtěla projednat, nebo spíše Vás o ni poprosit.“ Pokračuje makléřka Králová.
„Ano?“
„Pan Županič má prosbu, jestli by jste ho neuváděl jako Jugoslávce.“
Opírám se o parapet, který se pode mnou propadá a chytám dech.
„A můžete mi říci proč? Cizinecká policie je pět set metrů odtud a já zde mám ukrývat uprchlíka? No to je výborný. O zábavu bude tedy postaráno,…“ rozvíjím představu, co se tady bude v nejbližších dnech dít.
„Já jsem samozřejmě na policii přihlášen.“ vkládá se do rozhovoru vyrovnaným hlasem Vladimír.
„To jen kvůli lidem, víte jak se zde nahlíží na mé krajany…“ dodává s nevšední pokorou.
Stojím přímo proti němu.
„To tedy náhodou vím. To, že se okrádáte navzájem na nádražích a vyřizujete si účty noži, to jsem slyšel.“ Teď se mu dívám přímo do očí a čekám jestli uhne.
Uhnul,.. podivně se u toho pousmál a hledí přes mé rameno do dřevěné předsíně, kde stojí zaprášené pianino, po původním majiteli.
„Dovolíte prosím?“
Usedá na dvě prázdné basy od piva a spouští muzikantský masakr, že se celý dům chvěje.
Ani není znát, jak je rozladěné.
Mohu Vám říci, že jsem v životě nic takového neviděl.
Podlaha rezonuje, okna se chvějí a ze slaměné omítky stropu se snáší jemný prach.
Beru ho za rameno abych ho utišil.
„Dobrá tedy. Ale jestli se tady otočí cizinecká, …..končíte!“
A tak se ubytoval Vladimír Županič z neexistující Ukrajinské filharmonie.
Vymaloval, zalátoval podlahu a vysmejčil rejžákem oba chlívy tak, že mi je jasné, proč Rusové vyhráli válku.
Je to pozoruhodný člověk, bezesporu talentovaný, pracovitý a víc než skromný.
Celé dopoledne sleduje na přenosné černobílé televizi staré České filmy s Vlastou Burianem, Oldřichem Novým, … a odpoledne vyráží hrát do místních barů na rozladěná piána Martu Kubišovou a Karla Zicha. On jen hraje melodii lidi v hospodě zpívají. To už jsem dlouho nezažil. Naposledy když jsem hrával na tahací harmoniku. Ta uměla také lidem pozvednout náladu.
Zkusím mu vyjednat i pár “ kšeftů“ u známých. Mám přeci propitých 250 hospod ve městě tak to by bylo, aby nebylo.
Ukrajinský akcent sice nezapře, ale když budu mluvit já a on jenom hrát, tak to nemůže nevyjít.
„Ty vole! Narážíme. Oni si ti debilové myslí, že jim budeš hrát za tři panáky vodky.“ Říkám mu s omluvou, když jsem obešel pár známých pinglů. Dokonce mi Jarda debil nabídl, aby si dal ke klavíru nočník a kolik vybere, tolik vybere.
„Sakra!“
„Už vidím jak nám odpojují právě zapojený plyn, jemu omrznou prsty a bude po muzice, splátkách hypotéky a chlívy skončí u exekutora.
Projekt o bezdomovcích co mi splatí dům, dostává vážné mezery. Já sem snad opravdu koupím ty slepice.
Zkusím ještě jednu možnost.
Před léty jsem dělal paní Petrofové světelnou vánoční výzdobu jejich expoziční síně a tak za ní zajdu.
„Dobrý den, pamatujete si na mne?“ zdravím s hlavou mezi dveřmi.
„Ale jistě, pojďte dál.“ Vítá mne svým okouzlujícím úsměvem.
„Paní Petrofová, pořádáte ještě ty adventní koncerty?“ ptám se přímo, abych nebudil dojem dealera co ji chce nacpat šampón pod vánoční stromeček.
„Jistě, výzdobu jsem ale bohužel již zadala, když jste se neozval.“ Odpovídá skoro až omluvně.
„O to nejde, jde o klavírního mistra z Ukrajinské filharmonie,…“ povzbuzen její vstřícností si bez vyzvání sedám naproti ni.
„Ale, podívejme,…. a jak Vám mohu pomoci?“a zase ten milý úsměv.
„No napadlo mne, …jestli by si tu nemohl zahrát. Víte je tady skoro jako emigrant nebo spíše bezdomovec a já bych mu chtěl pomoci.“
„No a proč už tady není?“
„Tak já ho tedy přivedu.“ A jak jsem rychle usedl tak vstávám, aby si to snad nerozmyslela.
„Vladimíre, na Jugoslávii zapomeň. Představil jsem tě, tím čím jsi.“ Předcházím případným trapasům s tak milou dámou, jako je paní Petrofová.
„Žádná Jugoslávie! To je pěkně blbej nápad. Víš co se stalo před měsícem v Sebrenici? A víš jak jsou Češi připosraní z každého výstřelu?“
Když Vladimír spustil Mozarta, Bacha, Martinů a další…., ta milá dáma neskrývala nadšení.
Místnost byla náhle plná zaměstnanců z celého baráku a lidí z ulice, co že se to u Petrofů děje.
Je z toho dlouholetá spolupráce, kdy Vladimír Županič jezdí s koncernem Petrof po celém světě a předvádí Američanům, Australanům, Asiatům, Afričanům… a nevím komu ještě všemu Evropskou klasiku na klavíry značky Petrof .
Tím se zlepšila i jeho platební morálka za pronájem a já zhluboka vydechl, protože první upomínková složenka se sankcemi od banky mi už měsíc ležela na stole.
Je tak často na cestách že mé chlívy mu zřejmě začínají být těsné.
Nicméně, tři roky mi Vladimír splácí hypotéku a splatil mi téměř třetinu baráku.
