V zajetí chlastu aneb. Zpověď bezdomovce

Stane se to obvykle po čtyřicítce. Děti odrostou, tělo zmohutní a zrak zeslábne.    K tomu všemu se dostaví falešný pocit, že jsme už všude byli, všechno pochopili a dost toho vybudovali. Milované ženě skončí mateřská  a vy zjistíte ze dne na den, že jste alkoholik ve třetím stádiu čtyřbodové stupnice.   Myslím, že právě z těchto důvodů je u nás polovina manželství  rozvedená. No a polovina z té druhé poloviny je smířená s osudem a pouze polovina z poslední čtvrtiny je snad šťastná. 12,5% šťastných. Hrozné. Ale, tak snad od začátku

V

V životě každého z nás přijde okamžik, kdy má potřebu něco změnit.

Třeba se konečně odstěhovat od rodičů, nebo se oženit, někoho napadne se utopit a někdo zatouží něco postavit.

 „Dům, to by bylo!“

„Ale jak ?A kde?“

 „Sakra!“

Jen jako na oko se rozhlížím po nemovitostech v okolí.

A ejhle, dva opuštěné chlívy v původním velkostatku v centru krajského města.

Sice, prožrané prkenné podlahy, všudypřítomná plíseň, ztrouchnivělý nábytek, kamínka na tuhá paliva a chlívské klenby. Žádná gotika! prostě jen tři oblouky napříč místností.

 „To je ono!“ a krev mi zašuměla ve spáncích.

I cena je relativně dobrá a táta mi určitě půjčí.

„Tati, potřebuji šestset tisíc.“chrlím ze sebe bez pozdravení ve dveřích.

Dívá se na mne jako se dívá otec na syna co právě přišel o rozum.

„To jsem nevěděl, že ty automaty tolik žerou.“a potutelně se usmívá.

„Né táto, na dům. Na dům potřebuji ty prachy, žádný automaty ale na dům!

„Je to v akci, ..sleva,… výprodej,… realitka v likvidaci,… rozumíš? Prostě bomba!“ lítám po kuchyni jak smyslů zbavený.

„No tak to je o něčem jiném! Kde?“ promluví vážně, jako by zrovna vyhlásili  k mobilizaci.

„V Malšovicích, kousek odtud. Ale spěchá to, než nám to někdo vyfoukne.“

A tak jsme to koupili.

S nadšením, že po letech zlodějských podnájmů mám konečně střechu nad hlavou, chlastám  první ligu a chovám se jako idiot na střeše světa.

Tušení, že jsem na začátku a že by se mělo něco změnit prostě není na pořadu dne.

Na rekonstrukci stejně nemám, tak co! A navíc, není kam spěchat.

Asi za týden v neděli,  v šest ráno - táta.

V ruce má palici a pod paží čtyři kůly. Krokuje patnáct metrů od chlívů a mezi planými jabloněmi tvoří jakousi ohrádku.

Budí mne to a tak zastřeným hlasem od chlastu volám.

„Ahoj tati, ale já tady žádné stromy už nechci.“

„To se pleteš synku, to nebudou stromy ale základy,“ odpovídá, aniž by se ohlédl a dál bezohledně ruší spící sousedy. Zatočila se mi hlava.

„Ty jsi se zbláznil? Základy?  Vždyť já nemám ani korunu a pokud vím, ty také ne!“ Volám z okna chlívu.

U sousedů se začíná rozsvěcet a je slyšet dětský pláč.

Táta odložil palici.

„Synku, tady,  kde si hraješ na majitele nemovitosti to opustíš, …nastěhuješ se zpátky domu a hlavně přestaneš chlastat!“

Významně se rozhlíží po smrduté králíkárně, otevřeným plným septiku, zborcené studni, rozpadlé kůlně, a oči mu září jako kdyby hleděl na zámeckou zahradu na Kuksu.

„Trochu to tu doladíme a celé se to pronajme,…“ uvažuje nahlas. 

„No a z toho pronájmu pak budeš splácet hypotéku, za kterou to svépomocně rozšíříme, zhodnotíme a zvelebíme!“

Dodává s nadšením sobě vlastním a mrká na mne, jako bychom právě vyráželi na dovolenou do Řecka.

Jelikož mám ještě zbytkáč ze sobotní noci, říkám si, že se mi to zdá.

Nezdá! Zase se bude budovat. Jakoby nestačilo, že jsem dětsví prožil na staveništi.

„Sakra!“

Když se u kafe trochu probírám, volám zase z toho okna, co se mi ještě nepodařilo za celou  dobu zavřít.

„Tati, pojď na kafe. Probereme to.“ zkouším zmírnit jeho zapálení.

“Na tom není co probírat! Sakra!“ Odpovídá, teď již podrážděně.

Chvála bohu, už nedělá kravál, ale natahuje mezi kůly špagát.

„To,… o čem se tu bavíme máš v brašně pod oknem. U lahváče, co si po tom kafi určitě otevřeš, můžeš přemýšlet jak na to? “

Zaostřuji zalepené alkoholické oko pod sebe.

Brašna, ….v brašně A-čtyřka a náčrtek něčeho jako penzión.

.„On se opravdu zbláznil!“ brumlám si pro sebe samomluvou, ale v zápětí rezignuji.

 „Nezbláznil. Myslí to vážně.“

Za svůj život postavil už tři baráky, tak proč by nepostavil čtvrtý?“

Lahváč mi orosil čelo a potřebuji nutně na záchod.

Zase se bude budovat.

„Do prdele  já z toho snad nevyjdu.“

 Na prkýnku se mi trochu ulevilo.

„Kdo si sakra pronajme chlívy?....“ nevědomě přebírám tátovu vizi. 

„Vždyť to je nesmysl. Prostě jen blafuje.“ A dál hledám vysvětlení pro tenhle ranní blázinec.

„Neví kam se slepicema, tak mi je sem chce narvat!“ zní první racionální úvaha.

Otvírám druhý lahváč,co mám pro případ nouze za mísou a splachuji.

Ejhle, šňůra mi zůstává v ruce.

Snad právě ta utržená šňůra mne poprvé přivedla k hlubší úvaze, co se to tady v neděli ráno vlastně děje.

Ty chlívy jsou sice obyvatelný, středověk ale nezapřou.  Předsíň sbitá z prken a se slaměným stropem, střecha na třech místech podezřele skleslá, okna s nežádoucí klimatizací a na půdě jsem raději ještě ani nebyl.

 „Obejdi realitní kanceláře a nabídni jim pronájem nemovitosti. Po tom je dnes hlad. Na tom přece nic není a nebude tě to nic stát“ říká u svačiny, jako by mne posílal na nákup.

To nemyslí  vážně.“

„A myslíš, že to mám i nafotit, abychom se s realitním makléřem bavili o konkrétní věci?“

Procedím nasupeně s pocitem bezradnosti, jako když mi v Sauně už nechtějí natočit poslední  pivo.

 „Samozřejmě. A hlavně tam dej ty klenby!“ a vrátil se k vyměřování základů.