V zajetí chlastu aneb Zpověď bezdomovce - 18. kap. "domácí vězení"

Čtrnáct dní trucuji ve chlívech. Do dveří jsem vyvrtal špehýrku pro přehled, co se to tu vlastně děje. Z původních  chlívů vidím přímo na vchod, takže mi nic neunikne. Přes den se tu otočí tak 15  „klientů“ a nahoře je vítají dvě exotické  snědé holky  z Rumunska. Půvabná Jitka dělá recepční. Jak je  možné, že taková krása uvízne v pozici bordel - dámy. Otevírací doba je stanovena hlavně dopoledne. Večer je relativní klid.

Už rozumím pojmu domácí vězení. Na ulici raději ani nejdu, abych se nemusel podívat sousedům do očí. Na nákup chodím až po setmění do nedalekého Tesca. I kdyby to brácha chtěl tisíckrát zřídit diskrétně, provoz v této branži se neutají.

Cítím se bezmocný a jsem v podstatě pořád v depresi.

Snad jen ty básně co smolím po večerech mne trochu osvobozuji od skutečnosti, jak skončil můj dům snů. Ani se nezajímám o to kolik vydělává a kdy bude můj dluh splacen. Myslím, že to bude jako s těmi lichváři, že to vydělá tak akorát na úroky.  

Jediné pozitivum je, že jsem opravdu přestal pít.

Pro Jitku (mou domácí)

Z kouta starého chlívu,

sleduji lidské poklesky.

V přehršli špíny a neřesti,

lámou se tenké paprsky.

Paprsky tenké jak vlas

prosvítí každou štěrbinu.

Co se to sakra stalo z nás,

dávám si každý den za vinu.

Prý je to choroba doby,

stará však tisíce let.

Tak už se člověče netrap

a pochop tenhleten svět.

Takhle začínám ve svém domácím vězení smolit poezii. Vím je naivní, ale mně to vůbec nevadí. Uklidňuje mne to a to je myslím v tomto okamžiku nejdůležitější. Myslím, že všichni básníci píši hlavně pro sebe a ne pro druhé, jak se hloupě předpokládá. Zjišťuji, že pokud se báseň po opětovném přečtení líbí, nastává pocit uvolnění, že je to konečně venku. Tak to cítím já, alkoholik v domácím léčení.