Když jste úplně na dně, tak na dně, že vybíráte vajgly z popelníku, obvykle se dostaví ty nejzoufalejší nápady. „Jasně! Mám to!“ osvítila mne euforická myšlenka z nebes. Na střeše baráku postavím FOTOVOLTAICKOU ELEKTRÁRNU!
„To je ale krávovina!“ soudím druhý den. Už mi z toho absťáku asi opravdu hrabe.
Podvědomí mi ale našeptává "Ano, Ano!" a tak sháním nové a nové informace.
Zákonem nastavené parametry jsou neuvěřitelné. Kdo postaví letos elektrárnu, má na 20 let vystaráno. Na to je zákon parafovanej Evropskou Unií.
Spotřebovat si svou vlastní elektřinu a ještě za to dostávat 7000Kč/měsíčně po dobu 20-ti let, to je fakt nářez.
Půjdu s tím za bráchou, i když tuším kam mne pošle.
„Vím o tom.“ debatujeme při nedělním obědě u mámy.
„Ale ty jsi nezodpovědný alkoholik!“ a mává mi stehnem od husy před ksichtem, které právě zdolává.
„Vem si taky trochu toho zelí, nebo ti bude těžko.“ reaguji na jeho aroganci. To ho trochu zklidní a s plnou pusou pokračuje.
„Taky jsem do toho chtěl jít, ale těm kurvám nahoře se nedá věřit a navíc nemám střechu na jih.“ uzavírá debatu hlubokým říhnutím.
„Já mám.“ naparuji se, jako kdybych měl zámek u Třeboně.
„Vole, tobě půjčit peníze, to je zrovna můžu vyhodit z okna.“ Pokračuje další slovní bitva tolikrát již prohraná.
„No jak myslíš, tak ty úroky dám PROFIREÁLU. Ty u toho nedělají takový humbuk Ba naopak. Odpoledne ty prachy mám na účtě, vsaď se.“ Říkám rezolutně a beru si bundu.
„Mami, děkuji za oběd!“
„To je vůl.Ten zase něco provede, ale já už ho z těch průserů tahat nebudu.“ Slyším ještě za dveřmi.
„Přesně tohle jsem čekal ... debil. On o ten barák fakt jednou přijde. No nezabila by jsi ho?“jeho silueta se přibližuje ke dveřím.
„Počkej!“ náhle otevře již zavřené dveře. Bere mne za ramena a dívá se mi přímo do očí.
„Má strategie vyšla.“ chválím se v duchu
„Ale bude na to smlouva a běda ti, jestli se dotkneš chlastu!“ Tak ti ten barák zabavím osobně a to si piš, že to taky umím!“ říká opravdu výhružně.
„Jasně brácha, jsem čistej.“ plácnu ho také do ramen tak jak to dělají ostří hoši.
„Stav se za mnou na penziónu a probereme detaily.“ Houkne na mne ještě ze dveří.
„Jasně a díky, vyděláme na tom všichni.“ Ubezpečuji ho.
„To určitě, s tebou vydělávat, to je jako bych chtěl na poušti pěstovat jahody na kšeft.“
Víc už neslyším, jelikož jeho desetiminutové připomínky znám a dnes se jim opravdu rád vyhnu.“
„Pojď dál.“ Pouští mne do penziónu co vybudoval vlastním úsilím.
„Hele brácha, to s tou fotovoltaickou elektrárnou... je to dobrej nápad, ale návratnost investice je 5 let a to je moc. To chce prachy hned při minimálních nákladech.“ Rozvíjí ekonomické úvahy u kafe.
„Takže mi nepůjčíš?“
„Ale počkej a neskákej mi do řeči.“ odpovídá zcela klidně. Čekám co z něj vypadne.
„Hele, ty tam máš tu bytovou jednotku s vlastním vchodem. Tak proč to trochu nezvelebíš a neuděláš z toho „Azyl pro zoufalé otce od rodin?“ třeštím na něj oči a začínám se zase dusit smíchy.
„Cos chlastal? Vždyť jsou 4 hodiny odpoledne.“ tohle přece nemůže myslet vážně.
„Počkej ty vole, prachy nemáš a chceš investovat? Ses zbláznil. Tohle jsou hotový prachy a pak si můžeš koupit třeba 5 elektráren. Nejdřív si na ně ale vydělej.“ Zní to logicky a přesvědčivě, to se musí uznat.
„Takže ty myslíš, že z toho mám udělat bordel a se svým diplomem tam dělat pasáka?“ tlemím se té stupiditě.
„ Říkám –Azyl- pro zamilované ale milující vzorné otce od rodin!“
„To je snad to samé, né?“ kuckám ze sebe.
„No to teda není!! Mám tady tři kočičky z Ukrajiny, až je uvidíš, tak možná změníš názor.“
„Takže u mámy to byla jen taková komedie?“ pořád nejsem k utišení.
„Samozřejmě, máma nesmí nic vědět, to by ji zabilo.“ Napomíná mne varovně.
„A proč si ten azyl neuděláš, ty tady?“chladnu a jdu do protiútoku.
„Máš tady cimer pro 15 Ukrajinek.“ máchnutím kynu do luxusního interiéru.
„Ty Vole…. Jsem ženatej….!“ šeptá!
„Budu o tom přemýšlet!“ zvedám se a odcházím znechucen jeho perverzní myšlenkou, udělat z mého rodinného domu bordel. Někde v zadu mi ale škrábe na lebku malý pavouček, že by na tom mohlo něco být a chca nechca, spřádá pavučinu.
