V montérkách bylo Vendovi vedle ní trapně. Tam venku byl král. Ale tady? Chtěl ji sbalit, to ano. S pozváním na oběd však nepočítal, natož za sebe nechat platit. Navíc od takto okouzlující ženy. Ne, to byla i pro něj silná káva.
„Cítím se trapně.“ šeptá skromně až omluvně jakmile zasedli. Mohutné dlaně si tře nervózně o montérky.
„ Měl jsem to pozvání odmítnout paní...“ a už to vypadá, že chce zdrhnout.
„Slečno." opraví ho mile a už drží jeho ruku
"Jana." stahuje ho jemně za pravici zpět ke stolu.
„Václav.“ nechá se tedy přesvědčit, ale stále je jak na jehlách.
„Vendo, jsem ti to dlužna, tak o tom nechci slyšet už ani slovo.“ Nakloní se k němu blíže, pohladí jeho neklidný hřbet ruky a on teprve teď ucítí její vůni. To ho dostane.
„Dobrá tedy, ale zítra zvu na večeři já Vás, …tebe.“a i on teď jemně tiskne její dlaň mezi svými.
„To by mohlo být prima, alespoň nebudeš mít zbytečný pocit dluhu.“ Usměje se a vše je náhle uvolněné a vstřícné. Ani ty červené montérky už mu nevadí.
Jana se začte do jídelního lístku a on přemýšlí, za kým si půjde na tu zítřejší večeři půjčit.
„Jirka ne, Martin ne, Ondra, no ten už vůbec ne, …Jarda. Jasně Jarda Chvástal. Nedávno mu posekal zahradu, tak proč ne?
„A to tam hlídáš ten park sám?“ vstoupí mu Jana do úvah. Zvědavost ji nedá, proč tak charismatický chlap dělá ochranku v parku.
„Ale né! Mám to jako brigošku abych něco dělal a neshnil.“mlží a dostává se do oblíbené pozice vypravěče.
„.Jinak jezdím kamion, Francie, Španělsko, Holandsko…na střídačku s kámošem. Čtrnáct dní on, čtrnáct dní já.“spouští obehranou funkční lež.
„Ty máš firmu?“opravdový udiv prořízne hospodský šum.
„No jasně, obchodní s.r.o.“ lhaní mu vrací sebevědomí jaké měl v parku. Když totiž Venda lže, tak tomu sám věří. V tom je ta síla.
„Už patnáct let!“ přidává navrch šlehačku.
„Tam vozíme kachny a zpátky olivy.“ zakončí, aby snad nebyl zaskočen doplňující otázkou.
„To je mazec. V dnešní době podnikat, to chce kus odvahy.“ Sklání mu Jana poklonu.
„No, jednoduché to není, ale dá se.“ odstřeluje horkou půdu do obecna.
„Co si dáš? Máš vybráno?“ raději otáčí rozhovor, aby mu nepřišla vlezlá.
„Smažák a pivo.“ Vypadne z něj automaticky, aniž by shlédl lístek.
„Á studentské jídlo.“ Chápavě přikývne a mrkne na něj, jako že ví. A Venda také ví.
Zítra večeře, potom k ní domů a dál se uvidí.
Jarda, jako největší vůl v okruhu pěti kilometrů mu samozřejmě po páté půjčil a navíc mu přibalil vlastní svatební kvádro. Takovou příležitost nesmí kamarád prošvihnout.
Druhý den byl z Vendy Václav s velkým V.
K nepoznání. Oldřich Nový hadr.
Po večeři při svíčkách, troše vína to Janě udělal hned třikrát a bylo vymalováno.
„Vendo, a nechceš tady bydlet se mnou.“ Nabízí mu ráno zcela omámená, vnitřně uspokojená Jana, když předstírá odchod.
„Co já tady sama v baráku? Barák chce chlapa. Chlapa jako jsi ty!“ To už zavání zoufalou prosbou a právě na to Venda čeká. Bez jedinného komentáře ji to udělal po čtvrté. V tomhle je opravdu dobrej.
Jana je blahem bez sebe, že nová naděje na normální život ji leží u nohou. Už ani nedoufala.
Po desetiletým vztahu s tím hajzlem Tomášem, co ji připravil o nejlepší léta života a veškeré úspory, oprávněně zatrpkla. Ale dnes? Dnes to je úplně o něčem jiném.
„A zrovna takového, mladého, silného, hezkého a má kamión.“
No to je jako v Sazce vyhrát milión
