Venda je neobyčejný a neuvěřitelný. Jeho živnost, myšleno udržet se při životě, je postavená na ženách. Robustní postava a mužným vzhled zřejmě vyvolávají v ženách pocity bezpečí a jistoty. Tak třeba jeho "námluvy" z parku z loňského parného léta.
Na lavičce v Žižkových sadech se opaluje opravdu luxusní stvoření. Vstřebává do sebe zlatou energii a dvoudílné plavky jsou více než odvážné. Uprostřed města to pro mnohé může vypadat jako výzva, ale nikdo neví jak na ni. Přisednout si k ní oblečený je trapný, ptát se na cestu nic neřeší a vybalit to přímo, že ji to moc sluší se nikdo neodváží. Všichni tedy kolem jen projdou a dělají jako by tam vůbec nebyla. Najednou přes celý park zahřmí.
"Ty úchyle, ty tady budeš šmírovat mou paní?" Venda mlátí sukovicí do keře deset metrů od ní a předstírá zápas. Je slyšet dupot a tupé údery.
Vyděšenou slečnu vymrští hluk z lavičky a oslepena sluncem pátrá co se děje. To je ten okamžik pro Vendu. Zadýchán a zarudlý od předstíraného zápasu se vynoří z houští a začíná svou hru.
"Slečno, neměla byste zde tak provokovat. To víte, lidi jsou různí a zlí. A takhle půvabná slečna sama v parku? Hm hm,hm" Vysekne ji poklonu a připíná si kšandu od červených montérek, co mu při "souboji" sjela z ramene. Ona, stále vyděšená, se vzpamatovává z šoku a pomalu ji dochází, co se stalo.
"Ooon tam někdo byl?" Instinktivně se naklání pro oděv na lavičce a zakrývá půvab, který před chvíli vystavovala.
"To víte, že tam byl. A neptejte se mne, co tam dělal." Navazuje konverzaci a vztekle odhazuje hůl směrem po neexistujícím šmírákovi. Slečna se chaoticky obléká, ale vůbec ji to nejde. Venda ji tedy pomáhá do rukávu a bere zbytek jejich svršků.
"Raději pojďme. Tady se to magorama jen hemží." A nabízí stále se chvějící ženě rámě.
"A vy jste kdo?" odtáhne se stále vylekaná žena.
"Já to tady hlídám. Jsem zaměstnanec technických služeb. Nebojte se, ten už se nevrátí. Mohu Vás pozvat na kávu?"
"A víte, že ano." Pomalu se zklidňuje a dokonce se i usměje.
"Takový zážitek člověk nemá každý den." Zavěsí se do Vendy, jakoby k sobě patřili tři roky..
"No jak kdo slečno. Já to mám na place každý den." udržuje uměle vypjatou situaci.
"Sakra, nechal jsem šrajtofli v šatně." Prohledává kapsy od montérek a trapně se culí.
"Prosím Vás, to nechte na mne. Vždyť jste mne zachránil před,... znásilněním. Víte co? Zvu Vás na oběd."
A už si ho vede do nedaleké restaurace. Bude trvat týden, než přijde na to, že u svého domácího nemá zaplacený nájem za tři měsíce a v portmonce mu o sebe cinkají jen dvě pětikoruny.
