Hodil jsem celou tu stopařskou etýdu za hlavu a soustředil se zase sám na sebe. Nevolají. Také nevolám. Jen občas zkontroluji mámin katastr nemovitostí, jestli jsou brambory na řádku a všechno je v pořádku. Jak s oblibou říkávala.
Týdny ubíhaly a já pomalu slavím příchod prázdnin. Studenti zakončili svou pouť našim ústavem v rámci svých průměrných schopností a možností a svět se zdá být zase o něco hezčí. Náhle telefon.
„Proč se tak dlouho neozýváš?“ Máma
„Mami? “ Reaguji tázací koncovkou, jestli se snad něco neděje.
„Verunka by s tebou chtěla mluvit. Moc mi tady pomáhá a měli byste se udobřit.“ Nabádá známým podmanivým hlasem. Chvíli mi trvalo jaká Verunka a s kým se to mám vlastně udobřovat.
„Ale já se s nikým nehádám.“ V tom mi to došlo. Verča je stále u ni.
„Ale no tak. Vím, že jsi uražený a trucuješ.“
„Ale vůbec ne. Právě plánuji dovolenou.“ V tom mi došlo, že jsem se dlouho nedíval na mámin katastr nemovitostí.
„No právě. Verunka také. Tak jsem si myslela …“
„Mami!“ Přeruším ji s láskyplným důrazem.
„Počkej, nech mě domluvit.“ To už znělo rázněji, jako když jsem přišel pozdě domů. Dobré vychování a ohled na její věk mi kázal naslouchat. Dal jsem si tedy telefon nahlas. To se pak jinak komunikuje a člověk má pocitově větší odstup od případných emotivních, či verbálních excesů.
„Nuže?“ Jsem metr od telefonu a snažím se zaměstnat utíráním nádobí.
„No myslela jsem si, jak jezdíš každý rok do toho Chorvatska, jestli bys ji nevzal s sebou.“
„Cože?“ dávám si mokrou rukou telefon zpět na přímý poslech.
„Já snad špatně slyším. Já nejsem žádná cestovka. Ne,ne,ne,ne,ne.“
„Nejanči hned. Potřebovala by hodit jenom do Vídně. Má tam příbuzné.“ Říká to tak pragmaticky, jako by mělo jít o obchod století. Mně se vybavily její kecy o zavražděném strýci, blázinci .atd..
„Takže nový stop. Tentokrát na objednávku?“ Ptám se nevěřícně.
„Ale no tak.“
„Za prvé nevím kdy. Za druhé nechci. Za třetí jedu na sever. Tečka“ Lžu a típu telefon. Otevírám si Plzeň na zklidnění a vydýchávám.
„Uááá, pane. Za co?“
Jak tak pomalu vychládám, tak mi to dochází. Tenkrát jsem ji nabral u Havlíčkova Brodu. směr Vídeň. Stopovala směrem od Vídně. Třeba si jen vymýšlela o zavražděném strýci, blázinci a všechny ty bláboly. Vždyť ani nevím jak vypadá. Všechno se seběhlo tak rychle, v zimě a ve tmě. U mámy byla v peřinách až po nos. To že mámě pomáhá je taky fajn. Máma by přece nějaké šmejdce nenaletěla. Pro jistotu po měsíci kontroluji katastr nemovitostí. Je čistý… No, možná bych ji mohl zavézt zpět dolů. Do té Vídně. Také tam mám bratrance. Nechám to zatím otevřené.
