Všechno se zastavilo. Úplně všechno. Policie má jiné starosti.Silnice pusté, bankovní účet vysychá, dovolená v háji. No tak budeme doma. Vždyť je tady také hezky. Pouštím si nově spuštěný televizní kanál pro seniory..
Potkat dnes stopaře je nemyslitelné, když všichni vypadáme jak lupiči. Navíc je zákaz pohybu a přesunu osob. Myslel jsem, že v téhle pohnuté době už Verču nepotkám a celá peripetie s policií, domnělým zneužíváním, cestou do Rakouska skončila. Omyl. Vyhledala mne sama.
„Dobrý den pane Milane.“ Mumlá přes roušku a podává mi igelitovou tašku. Zírám na ni jak na zjevení.
„Verčo?“ ujišťuji se, že to je ona
„Přinesla jsem vám roušky.“ Oči jí prvně zářily. Snad proto, že i ona teď může pomoci
„Jé. To je milé. Pojď dál. Kde jsi k nim přišla?“ Přebírám tašku a zvu ji do chodby. Sundává roušku a tak mohu vidět výraz, který u ní neznám. Usměvavá, řekl bych až veselá. Zatímco se všichni topíme v depresích, co bude dál, tak ona září.
„Šijeme teď s kamarádkou u ní doma.“ Rozkládá mi po stole asi pět druhů profesionálně ušitých plátýnek
„Aha.“ Její pozitivní energie ovládla celý prostor. Prohlížím si tu nádheru a už se nemohu dočkat, až v tom vyrazím mezi lidi. Ne. To byl vtip.
„To je hrůza co?“ Dodává jedním dechem a klesá na židli.
„Co? Né, to je perfektní práce Verčo. Kde ses naučila takhle šít?“ Natahuji si jednu roušku na obličej abych ji ubezpečil jak mi sedne.
„Ale ne. Já myslím tu epidemii.“ Plácne se do čela, jak jsem natvrdlej.
„Aha.“ Poslední dobou říkám jenom samé aha. Asi že se nestačím divit, co se to vlastně děje.
„Myslíte, že to spustili schválně?“ Povytahuji obočí, protože mimika pod rouškou je mi k ničemu.
„Kdo?“ Čekám, co z ní vyleze
„No Číňani. Jsou to přece komunisti , co chtějí ovládnout celý svět. Jak ekonomicky, tak fyzicky…“ To první se jim už povedlo. Chrlí na mne vlnu hypotéz než ji přeruším
„Počkej, počkej, vždyť oni umírají také.“ Argumentuji stále ještě přes roušku proti této mladické fantasmagorii.
„Milane, vždyť jich je tisíc pět set miliónů a už to jako jediní mají pod kontrolou.“ V rozčilení zapomněla na vykání. Její plamínky v očích se náhle vytratily.
„Kolik že jich zemřelo?“ Ptám se úmyslně, protože to nikdo neví.
„To je fuk. Hlavní je, že už jsou za Itálií a Amerikou.“ To je pravda. To jsem také slyšel. Sundávám roušku a mnu si dechem zapařenou bradu. Z tohoto úhlu jsem se na to opravdu nedíval.
„A těch je kolik?“ Zakončuje vyzývavou otázkou s patřičným důrazem.
„Navíc nám dodávají testery, kde každý třetí nefunguje. Nebo to je naopak. Už nevím. …!“ Nasazuje si roušku a zvedá se židle.
„Už musím frčet. Mám dnes ještě deset adres.“ Teprve teď jsem si všiml, že má ještě jednu velkou tašku plnou igelitek.
„Tak jo. Nebudu tě zdržovat.“ Zcela zmatený jejím bojovným postojem ji otvírám dveře a propouštím do marasmu mimo karanténu.
"Za týden se stavím s další várkou." Mumlá na mne ještě od výtahu.
Celý večer jsem o tom přemýšlel. Dával si dohromady pro a proti.
