Ten dopis mi byl čert dlužen. Verču mi byl čert dlužen. Celý ten stop mi byl čert dlůžen. Co mohu dělat? Nemohu dělat vůbec nic. Mohu jen napsat sms, že nestíhám, že se omlouvám, že mi to je moc líto. Ale čeho? Že jsem srab?
„Tak jo. Škodná se má střílet. Zítra v sedmnáct na služebně místní policie. Tam kde bydlím. Je to hned vedle.“ Odeslal jsem sms s pocitem úlevy. Přece jen ta celá historka již odezněla a pomoc se zdála celkem snadná.
Netušil jsem však, jaké kápo strýček je. Netušil jsem spoustu věcí. Sepsat trestní oznámení není žádný kumšt. To umí kdejaký ksindl. Nést ale následky, je věc druhá.. Už první přístup ze strany policisty byl prazvláštní. Podezíravý, jako bychom něco provedli my a teď se přišli vybrečet. Naříkat tam, kde mají pomáhat a chránit. Otázky proč jsme to nehlásili hned, jestli máme nějaké hmatatelné důkazy o skutkové podstatě, v jakém vztahu k Veronice jsem, byly prvním varováním. Po celou dobu výslechu jsem měl nepříjemný pocit, že něco visí ve vzduchu. Při vyslovení jména Nechvátal, nastalo v místnosti opravdové dusno.
Celý spis nadstrážmistr zakončil verbální otázkou
„Opravdu vám to stojí za to?“ Povytahuje zkoumavě obočí
„Jistě. Kvůli tomu jsme přece tady.“ Reaguji nepřirozeně aktivně, spoléhajíc na roli pouhého pozorovatele.
„No, já že většinou tyhle kauzy končí patem.“ Oznámí suše a podává nám protokol k podpisu.
„I já?“
„Jistě, kvůli tomu jste přece tady.“ Vrací mi zpět invektivu a posouvá mi protokol přímo pod nos.
„Máme ze zákona třicet dní abychom vás informovali o stavu vyšetřování.“ Stroze zakončuje náš tříhodinový pobyt na služebně. Mrkám na Verču, že to zní dobře. Čekal jsem to horší.
"A je to za mnou.“ Co jsem slíbil splnil jsem. I když v pravdě jsem u ničeho nebyl a tak jsem zřejmě celou tu dobu vypadal jako debil. Verča mne hned venku zve na kafe. Teprve teď jsem si všiml jejího půvabu. Skrytého, nenápadného, přitom vyzývavého. Po celou dobu jsem ji tak nějak přehlížel. Jako stín, který se večer vytratí. Jako vůni, co ve vánku pomine.
„ No a teď nám nezbývá než čekat.“ Usmál jsem se na ni. Trochu mne překvapilo, jak je klidná.
„Děkuji.“ Usmála se mile a přejela mi hřbet ruky jemnou dlaní.
Chci o ni vědět víc. Čím dál více mne zajímá její blbě nastavená cesta. Kolik ji tak může být? Dvacet? Dvaadvacet? Mohla by být klidně moji dcerou. Snad právě proto jsem do toho šel. Kdyby se to stalo mně, švagra bych taky zabil.
„A co vlastně děláte pane Milane.“ Ptá se Verča nad nedopitou kávou.
„Vyrábím mlhoviště.“
„Cože? To slyším prvně. Co to je?“ Ptá se s opravdovým zájmem.
„No je to taková sranda, když přijdou vedra.“ Vytahuji mobil, pouštím ji video na youtube.
„No to je úžasný.“ Žasne přesvědčivě.
„Říkám, taková sranda. Vymyslel jsem to z nouze. Zbyly mi trubky z podnikání a nevěděl co s nimi.“ Kasám se jak kohout na hnoji. Náhle mi to dojde. Chovám se jako opravdový vůl.
„Verčo, už musím jít.“ Mám potřebu teď hned vypadnout. Musím si vše srovnat v hlavě. Něco se se mnou děje a nevím co.
„Tak jo pane Milane. Už takhle jste se mnou ztratil celé nedělní odpoledne. A moc děkuji.“ Chápavě přitakává a dodává.
„Uvidíme se ještě?“ Tu otázku jsem nechtěl.
„Určitě. Vždyť jsem svědkem ve vaší kauze.“ Spěšně podávám ruku a mizím.
