STOPAŘKA - můj osud

Stoupáme po schodišti starého bytového domu jako zloději zkoumající každé mezipatro pohledem nahoru. Čtvrté patro. Zdá se tu být klid. Také proč ne. V půl páté ráno.  „Máš klíče?“ 

Nerad bych probudil partaje a naši stopařku podvodnici nevyplašil. To je dobré.Nevyplašil.Takové kůzle. Jsem nejvyplašenější člověk na světě. Máma mi podává svazek klíčů.

„Který to je?“ pokračuji už hlasitěji, když v tom se otevřou dveře od naproti.

„Co se tady děje?“ rozléhá se tichou ranní temnou chodbou.

„Klid paní Čermáková. To jsem já, Magda.“ Reaguje mamka šeptem.

„Aha. A co se stalo?“ Konverzují šeptem obě dámy ve tmě, mezitím co já zkouším jeden klíč za druhým. Konečně. Zámek cvakne. Zažívám pocity opravdového lupiče. Máma stále vypravuje paní Čermákové noční příhodu. Nechávám je u toho. Ještě by se pletly, kdyby to kůzle na nás čekalo ve tmě s kuchyňským nožem v ruce. Po paměti nahmatám za dveřmi dlouhou lžíci na boty pro vykrytí případného útoku. Rozsvěcím. Nic. Obě dámy nakukují dovnitř za mnou.

„Verčo?“ Zkouším první kontakt na usmířenou. Ani nevím proč ji volám Verčo. Nic. Rozsvěcím tedy i v kuchyni.

„Verčo, jsi tu?“ Nic. Tak je to v pytli. Mega a půl v řiti. Rozsvěcím v chodbě zcela smířený s osudem, jak jsem zase naletěl. A hele. Na věšáku visí má bunda, co jsem na ni navlékl v autě. A vida, tak přece. Opět se stavím do bojové pozice připraven k útoku. V kuchyni čistý. Jako v těch přiblblých seriálech. Zbývá už jen ložnice. S vědomím fyzické přesily rozsvěcím naplno celý byt. Pod peřinou na manželské posteli spí. Kouká ji jen nos. Rychle zhasínám jako provinilec, co přišel pozdě z hospody a trefil dveře dětského pokoje. Je pět hodin ráno. V šest mi jede vlak do školy. Co teď. Psát zástupkyni omluvnou sms, že mi v ložnici spí nahá stopařka je asi hloupost. Dovolenou ve školství v průběhu roku také nedávají. No nic. Musím v tom mámu nechat. Alespoň ji vyzpovídá a celá historka se sama uzavře.

„Mami, ten nůž ale měj po ruce!“ podávám ji kuchyňský dranžírák, co budí respekt už od pohledu.

„Neboj. Třeba to je úplně jinak.“ Uklidňuje mne a staví na kafe. Sedám si k omlácenému umakartovému stolu. Až teď se přitrousí sousedka Čermáková.

„Tak co? Je tu?“ Stále šeptem s nožem v ruce, pro který si stačila skočit v průběhu mého mapování bytu.

„Není teta. Není.“ Chci se ji zbavit. Tady není proč co vysvětlovat. Vyprovázím ji zdvořile ke dveřím.

„A ztratilo se něco?“

„Nevím teta, ještě nevím. Běžte si lehnout, já musím do práce.“ To už je za dveřmi. Zavírám za ni. Teprve teď se mi opravdu ulevilo.

„Co s ní budeme dělat?“ Srkám horkou kávu a ptám se mámy jako bychom našli zatoulanou kočku.

„Co se dělá se zatoulanýma kočkama?“ čte mi myšlenky. Zná mě ze všech nejlépe. Jak by ne.

„Vrací se do útulku. Vězení pro zvířata. Říkala, že zdrhla z basy.“ Poznamenám ironicky u dalšího loku z šálku.

„Blbče. Nechám si ji. Mazej na vlak, ať ti to neujede. Já už to tady s ní zvládnu.“

Cestou vlakem do školy přemítám, co se ji mohlo stát. Lhala o strýci? Lhala o sobě? Kde má rodiče? Je ji nanejvýše dvacet pět. To holky tohoto typu nekončí přece v base. I když v dnešní době? Kdo se v tom má sakra vyznat. Odkopnout a dělat jako že nic? Že to není můj problém. Nebo projevit alespoň trochu toho obyčejného lidského zájmu? Jít do rizika vlastní újmy. Co s ní má máma za úmysl? Vždy toužila mít dceru.