STOPAŘKA - klid před bouří

Hned po výuce volám máti "Jak to vypadá?" V ledasčem má vždy pravdu. Tak jako každá matka. Nicméně polonahé děvče toulající se sychravou  krajinou, toho času spící v její ložnici je zdá se mi i pro ni nevšední situace.       

"Jak to vypadá? Jak to vypadá? Normálně to vypadá. Je to normální děvče, co blbě vypadlo z hnízda" reaguje na můj těžko zodpověditelný dotaz.

"Mami, přece jenom dej si pozor. Může to být feťačka, recidivistka, šmejdka, já nevím co ještě ..."

"Moc se díváš na televizi. Šmejdy poznám na sto honů." utnula proud mých obav. Vím to. Také naletěla. Jednou. Já naletěl víckrát. Nemám ji tedy co poučovat.

"No a mám se stavit?"  uznale měním téma.

"Proč?"

"No jestli nechceš s něčím pomoc? Verča je ještě tam?" Vyzvídám jako pitomec v druhé třídě, jestli si dnes Anička Nováková se mnou půjde hrát.

"Neřeš to. Udělej si hezké odpoledne a hlavně aby jsi měl vše v pořádku ve škole. Ahoj." Tím to dorazila. Ta už jiná nebude. Jako před čtyřiceti lety. Hodil jsem celou Verču i s mámou za hlavu a šel si po svých. Obava že je to nový způsob šmejdů co vykrádají seniory tam však zůstala. Třeba jsou si dnes již tak jistí v naivitě starých lidí, že jim nestačí jen pár tisícikorun z hrníčku. Třeba je to mafie co chce vše. Včetně účtů, nemovitostí, polností ... Prostě vše. Razantní odmítnutí mamky do telefonu tento dojem ještě posiloval. Nechám to tedy v klidu a ve střehu vyčkám věcí příštích.