To mlčení je nesnesitelné. U Ždírce jsem to nevydržel. Tak mladá a v blázinci v Brodě? Od tama prý není návratu. To mi nějak nesedí. Přemýšlím nahlas. Jako první jsou zde přece psyhiatrická zařízení.
S volnými nebo uzavřenými odděleními. Letmo se na ni při každé úvaze podívám. Zachumlaná do bundy mlčí. Dodržuje úmluvu. Tamhle zastavíme u pumpy. Dáme si kávu. Vděčně přikyvuje. Vy raději zůstaňte v autě. Je připoutaná, tak jsem v klidu. Musím se té poslední úvaze zasmát. Natankoval jsem a u automatu přemýšlím. Že by pasťák? Blbost. Ten je pro mladistvé. Tak opravdové vězení? Na to je zase mladá. Otčím co ji zneužívá? To by mohlo být. Zeptám se ji přímo.
„Tak co v tom je.“ podávám ji kávu. Barvu hlasu mám úplně někde jinde. Tázavě se na mne podívá.
„No s tím blázincem?“ zopakoval jsem ji všechny své úvahy.
„Zabila jsem strýce.“ je to tady.
„Když vás vezl do do školy. Víte, že v tom případě napomáhám trestnému činu? Jestli to ovšem není nějaký další blábol.“ Popíjím kávu a vytahuji telefon. Takže sto padesát osm? Tázavě se na mne podívá.
„Policie.“ konstatuji suše
„Ne, prosím vás to ne.“ vyhrkne. Pak tiše pokračuje.
„Je mrtvý. Byla to nehoda. Autonehoda. Chtěl po mně … však víte ...“ a zachumlá se ještě více do bundy.
„Roztrhal na mně úplně všechno. Kalhoty, kalhotky úplně vejpůl.“Pod bundou odhlaluje uříznuté nohavice. Opravdu tam má šrámy.
Tak proto je nahá. Jenom ty uříznuté nohavice. To už zní věrohodněji.
„A dál?“ ptám se tónem zvědavého diváka na pokračování ujetého seriálu.
„Vy mi stejně nevěříte.“ rezignuje a opět se zachumlá do mé bundy.
„No tak popojedeme. Tohle je opravdu věc policie.“ připoutávám se a startuji. Zato ona se nepozorovaně odepla. Už je venku. A v mé bundě. Sakra. Běží přímo do promáčené oranice jistá si, že tam za ni nikdo nepůjde. Tak nevím. Volat policii? Rozeběhnout se za ni do té tmy a bláta? Nebo to nechat být a dělat, že se vůbec, ale vůbec nic nestalo. Než to všechno domyslím, stejně už je fuč. /pokračování příště /
