STOPAŘ - Veronika HB

Nezastavuj osamělé slečně. Nařkne tě ze znásilnění a budeš platit, platit, platit. Dokud tě úplně nezničí.

Bylo sychravo a nehostinná vrchovina z rádia věštila i náledí. Stála u Havlíčkova Brodu na dost nešťastném místě. Zahalená, zády k přívalovému větru, který je ve zdejší otevřené krajině na denním pořádku. Přibrzďuji, abych si ji ve zpětném zrcátku více prohlédl. Docela pěkná v té kapuci. Takhle ji ale nikdo nezastaví.

Zapínám výstražná světla. To místo, mrholení, mlha a vítr jsou opravdu nešťastné kombinace.

"Dobrý den, to jste hodný, jedete na Hradec?" Obvykle milým hláskem se ptá každá. Teprve teď ji mohu pohlédnout přímo do tváře. Hezká a milá. Na kurvu co mne nařkne ze znásilnění rozhodně nevypadá.

"Jasně sedejte, ať mi to tu nenavlhne." zašpásuji a uklízím bordel ze spolujezdcova sedala.

"Díky." vděčně se usadí a opět se na mne mile podívá.

"Tak sama v takovém nečase a tak daleko?" zahajuji rozhovor obvyklou otázkou.

"Hm." moc komunikativní asi nebude. Přidávám topení, aby se trochu zahřála

"Tu bundu si sundejte, vzadu na sedadle vám spíše proschne." vzápětí si uvědomuji, co jsem za magora. Vždyť si o ten případný průser přímo říkám. Už z toho ale nejde couvnout.

"Myslíte?" ještě více se zachumlá do provlhlého prádla.

"Nebojte, já nejsem úchyl." uklidňuji vsuvkou pro lepší atmosféru v kabině,

"No jak myslíte?" Snad aby mi vyhověla, nebo ji byla už opravdová zima i přes puštěné topení naplno. Pomalu ostýchavě rozepíná zip. Periferně ji sleduji, tak jako každého, koho si vezmu k sobě.  A je to tady. Na hoře bez. Spodek jen kalhotky a návleky končící nad koleny, aby nebylo vidět, že je pod bundou úplně nahá. 

"A kurva!" Spontánně mi ulétne a okamžitě mířím ke krajnici

"Ale já nejsem kurva." To už stojíme. Nakloním se přes ni, otvírám dveře a rázně ukazuji ven. Jedno mne ale zarazilo. Jak ji ležím obličejem na klíně abych dosáhl na kličku a rázně otevřel za aretované dveře spolujezdce, z vlhké bundy cítím špitál. Takovou tu odpornou dezinfekci. Žádnou lacinou voňavku, parfém.

"Jsem z místního blázince. To není ústav. To je kriminál. Zdrhla jsem jim." vysvětluje a natahuje a snaží se zpět zahalit. V této nestandartní poloze se nevěřícně otáčím nahoru, hlavu na jejím klíně těsně pod jejími ňadry.

"Já tam nebudu pane. Nevyhazujte mne prosím. Zavřeli mne tam neprávem. Musím domů. Domů za tátou." To už brečí naplno. Opravdu na kurvu nevypadá. Ještě jednou si ji prohlédnu. Úžasné mladé kůzle. Ani ty kalhotky nemá rajcovní. Nenamalovaná, páchnoucí špitálem a nahá. Venku začalo sněžit. 

"Kurva to je situace." Zasakruji si spontánně.

"Já opravdu nejsem kurva." Trhavým vzlykotem si utírá nos do rukávu. Už o tom nepochybuji. 

"Dobrá tedy, já vás za tatínkem hodím. Ale zkusíte na mne něco zkusit. Vysypu vás do té zimy bez bundy." Rezignuji a ujasňuji pravidla naší úmluvy. 

"Určitě ne pane. Určitě nic nezkusím. Budu tu jako puťka." Opět se zahaluje do mokré bundy. Ze zadního sedadla pravou rukou podávám svou vyhřátou bundu.

"Vezměte si tuhle, ať mi tu ještě nenastydnete." Vděčně se převléká a dle úmluvy mlčí. Zaslechl jsem jen takové špitnutí.

"Děkuji pane." Přemítám. Na blázna nevypadá. Co se tak asi mohlo stát. Je půvabná, štíhlá a pokorná. Kolik ji tak asi může být? Dvacet? Dvaadvacet? Tak rád bych se zeptal, ale máme tu úmluvu o mlčení. Nechci vypadat jako úplný kretén. V duchu si nadávám proč zrovna já, když chci někoho vytáhnout ze srabu, okamžitě mi hrozí kriminál?

(pokračování příště)