STOPAŘ - Veronika doma

Sedím u té pumpy neschopen čehokoli. Vzít si cizí osobu do auta je dnes opravdu hazard se životem. Pomalu mi dochází, co se vlastně stalo. Kontroluji. Doklady mám u sebe, brašna s laptopem je také na místě, mobil,... Sakra mobil. 

Musela po něm hrábnout, jak jsem ho odhodil na palubku, když jsem se připoutával. Dělá to tak každý. Sakra. Káča pitomá. Ne. Ty jsi pitomec. Nadávám si  nahlas. Co teď? Volat policii z pumpy? Už je pozdě. Ta je někde v lese a termo kameru kvůli ni spouštět nebudou.  

"No, tak zase někomu zastav, vole!" ulevil jsem si a pomalu se rozjel do tmy.Telefon jsem ani neblokoval. Stejně nemám z čeho a mám kredit. Tak ať si kráva zavolá kam chce. Na účet se z něj nedostane. Sčítám možná rizika. Ráno moudřejší večera byla poslední úvaha před usnutím. 

Ráno ale moudřejší nebylo. V sedm hodin zvoní u dveří máma. Sakra, co ještě. Tohle není normální. Nikdy to neudělala. Navíc to má čtyři kilometry. 

"Mami?!" čekám další průšvih. V ruce drží můj telefon.

"Prý jsi ho ztratil na pumpě." významně se ne mne dívá, jako když jsem před třiceti lety ztratil klíče od bytu.

"Pojď dál. To bylo jinak." uzívaný a zvědavý kde k němu přišla ji zvu dovnitř. U kávy převyprávím celou večerní story.

"Ty jsi ji vyhodil nahatou z auta?" nevěřícně kroutí hlavou. Krčím provinile rameny jako bych chtěl naznačit, že ty klíče si od zítřka už opravdu dám na krk na šňůrku. Než jsem stačil znovu popsat situaci, pokračuje. Nesnáší když ji skáči do řeči. 

"To děvče přišlo vymrzlé, nahaté a máš jedinou kliku, že mne máš v telefonu pod jménem maminka." Teď trochu změkne. Snad za tu maminku v telefonu. Dochází mi to. Tak přece to nebyla kurva. Když někdo dokáže vrátit telefon takhle složitým způsobem. 

"Kde je teď?"  ptám se jako jestli jsou děti v pořádku  ve školce.

"No u mne doma. V posteli." říká spokojeně a srká horkou kávu 

"Zbláznila jsi se mami?" málem se opařím na místě nejcitlivějším

"Vždyť tě vybere. Prý zabila strýce. Je na útěku. Ukradla mi mobil." odložím neomaleně šálek a letím pro kalhoty.

"Rychle, rychle ...To se mi snad zdá?!" překotně natahuji nohavice.

"Ježiši. To mne nenapadlo? Chytá se za pusu jak to staré babky dělají.

"Vypadala tak zoufale a přece ti přinesla ten mobil..." omlouvá svou naivitu. 

"A jak ti vysvětlila tu nahotu?" ptám se vztekle za volantem, že jsme oba takoví blbci.

"No říkala,... že ji chtěl ten strýc znásilnit a tak ..." to už brečí při představě co bude, až tam dorazíme.

"Jasně." No, ještě že ji nezabila. Omlouvám ji v duchu, abych ještě více nestresoval nastalou situaci.

"Kolik jsi tam měla?" smířený s tím co odpoví.

"Všechny úspory." říká náhle nezvykle vyrovnaně. Vím to. Nevěřila zlodějům z bank. Nemá ani účet. Rychlé tempo dnešní doby nestíhá. Pochopitelně. Nastane nečekaný klid a já už tak nespěchám.

"Takže ten milion a půl? No, tak to jsi ...víš kde?" Nechci mluvit sprostě. Vím, že to nesnáší. /pokračování příště/