Zastavit dnes stopaři je hazard se životem. Uvolňovaly se mantinely, uvolnily se i mravy. Pořád mám ale pocit, že jako řidič těm stopařům něco dlužím.
?Od dob kdy jsem postával v ranních hodinách na krajnici uteklo dvacet pět let. Role se vyměnily. Já sedím za volantem a oni prosí o svezení. Vím jaký to je, když to nejde. Vím jaký to je, když je člověk promočený a ví, že v tomhle stavu si ho do auta nikdo nevezme. Vím jaké to je, když dojdou prachy a jiná cesta není.Přesně tak to bylo tehdy na vrchovině. Déšť, zima a čas před svítáním. Přibržďuji, abych si toho zoufalce lépe prohlédl. Na pohled relativně slušně oblečený chlapík."Dlužím jim to." ospravedlňuji sám v sobě své nezodpovědné chování."Jé, to jste hodný." drkotá a už sedí vedle mne. Ani jsem se nestačil ubezpečit jestli není ožralý, nebo sjetý. Nebyl. Přesto jsem debil. Už Lituji, že jsem zastavil a mám divný pocit, že se něco strhne. No ale už sedí, tak po pojedeme."Kam v takovém nečase?" periferně sleduji jeho ruce. Je to dobrý. Mne si je o sebe a do promočené kapsy s nimi nezabrousil."Ani mi nemluvte, měli jsme autonehodu. Manželku odvezla rychlá do Budějic a já se celou noc táhnu za ní. Odvezli ji s doklady, s penězi, prostě se vším. " Dechem si funí do dlaní. Věnuji se naplno v té proklaté mlze řízení. Podle jeho hlasu si jen představuji zoufalstvím zkřivený obličej. Racionalita mi říká, že tady něco nesedí. Že by u bouračky nechali manžela svému osudu? Řekli by:"My teda jedeme a vy nás dojděte."- Zastavit a vykopnout ho z kabiny se ale už bojím. Vytáhne kudlu a mám ji v ledvině. Co teď. Jsme na vrchovině, nikde nikdo. Snad že to bylo tak osamělé místo a do svítání půl hodiny. Proto jsem ho vzal. Ospravedlňuji své jednání sám před sebou. "Já jedu ale jen sem do Benešova. Tam jsme za deset minut." zkracuji na co nejmenší možný čas svou dobročinnou spoluúčast. Stále sleduji jeho ruce. Uvnitř jsem vyděšený jak zajíc na honu."To nevadí." Sahá do kapsy. Je to tady. Brzdím. "Vezměte si auto. Tady máte prachy, hlavně mne nechte jít." snažím se o vyrovnaný hlas a podávám mu prachy."Pane co blbnete?" vytahuje kapesník a posmrkává slzy. Já nejsem lupič. Ruce mi z křeče zase klesly na volant."Jsem jen v nouzi a potřebuji pomoci." pokračuje po vysmrkání a zase ty kapsy. Nevěřícně kroutím hlavou. Před námi Benešov a první veřejné osvětlení. Srdce mi buší a zpocené ruce se lepí zpět k volantu. Rozjíždím se stylem první hodiny v autoškole. "Tak na nádraží?" ptám se zcela zdecimovaný."Vždyť jsem vám říkal, že nemám ani korunu." Mluví klidně, jakoby se před chvílí vůbec nic nestalo."Já vás založím." Uklidňuji sám sebe a snad i jeho."To byste opravdu udělal?" Do Budějic to je minimálně sto kilometrů, cca 250 Kč. Mám u sebe jen jeden litr. Brzdím u nádraží a dávám mu ten litr, jen aby už byl z kabiny."Pane, vy jste zlato. Já vám to samozřejmě vrátím. Tady máte na mne číslo." vytahuje papírek s předepsaným číslem, zřejmě abych ho nezavezl přímo před služebnu policie. Měl jsem to udělat. Za týden ve zprávách slyším, že na Benešovsku řádí organizovaná skupina provozující tuto trestnou-netrestnou činnost, tak ať jsou řidiči obezřetní.
