STOPAŘ - listopad 1989

Nejlepší časy na stop byly, když pukaly ledy. To vám stavěli ještě než jste přišli na stanoviště. Bohatší, chudší, vzdělaní i hloupí. Všichni. Stačilo mít pod paží pár smotaných plakátů a na silnici se o vás poprali.

  "Kluci, co se děje? Kluci, vy jste dobří. Kam to spěje? Kam to bude?" musím říci, že jsme si i vybírali. Sice od pohledu komunistu nepoznáte, ale estebák se odhadnout dal. Podle nasraného ksichtu a značky vozu. Jako studenti jsme měli informace z první ruky, tak nabylo divu. Sto padesát kilometrů jsem zvládl i za hodinu a půl. 

"Kam to bude?" ptá se chlapík elektricky staženým okénkem spolujezdce. To bylo jasné. Estebák, nebo vysoko postavený soudruh. Jako kuřák startek jsem bezpečně rozpoznal voňavý závan dýmu z Amerik.  Vůně tuzexu určená jen pro vyvolené. Říkali jsme si na koleji, že s takovýma jezdit nebudeme. Ne snad proto, že byli z druhé strany barikády. Už vůbec ne proto, že bychom se jich báli. Přímo z nich sálalo jak mají staženou prdel, co bude dál. A právě proto jsem porušoval kolejní úmluvy. Bavilo mne je strašit. Vymýšlel jsem si hrůzostrašné historky o linčech, prvních popravách jako odvetu za Horákovou. Líbilo se mi plnit jejich kalhoty strachem.

"Do Hradce." otvírá mi sám přes sedadlo spolujezdce dveře, tak jak se to dělávalo, když si oba dva odsouhlasili pohledem, že ano.

"Můžu si dát bágl na zadní sedadlo, aby se mi ty plakáty nezmačkaly?"

"Jasně." mluvil s nadstranickou lehkostí. To byli jasné příznaky jejich samolibosti, nedotknutelnosti. Jen počkej, řekl jsem si. Čekám na první otázku.

"Tak co, jak to jde?" Nabízí mi Kamelku. Neodmítám.

"Jo, je to dobrý. Konečně. Kurva konečně se to zlomilo." Nasávám jemný aromatizovaný kouř a čekám další otázku. Vím, že přijde. Další, a další, a další. Tak jako když on vyslýchal na služebně. Přišla.

"Co stávkové výbory? Mají to pod kontrolou?" Pořád nadstranicky, jako, kdyby ty výbory zakládal.

"Jasně. Dnes tam ukopali jednoho hajzla stávkokaze. Nějakého synka politruka. A zítra půjdou další. Už je separovali. To víte, zrno se musí oddělit od plev." cítím jak stahuje nohu z plynu a periferně mne zkoumá. Potahuji z jeho cigára a opravdu si to užívám.

"Fakt jo? Kurva!" Nevšiml si, že mu jeho nedopalek už pálí prsty. Zatřepe rukou a chaoticky se ho zbavuje na podlahu vozu s následným, až hysterickým zadupáváním. Tím jsme se lehce rozkymáceli a málem trefili protisměr. Sakra, nesmím na něho tak zhurta, nebo mne tu ještě zabije.

"Fuck you. Ti prominentní hazli si nic jiného nezaslouží." Užívám si jeho zjevné nejistoty.

"Počkejte kluci, přece nebudeme jako oni." Ha, ha, ha... Prý nebudeme.

"Budeme. A budeme dvakrát horší!" Típu jeho Camelku do popelníku. 

"Zastavil byste mi támhle na zastávce, já tam lípnu jeden plakát." Pro tenhle případ jsem si včera večer nakreslil specialitu.

   "Jasně. Přitom trefil obrubník, jak už byl mimo. "  Je pěkně vyděšený. Dorazím ho. Vytahuji z role plakátů ten oddělený od těch ofiko. Hrábnu dozadu pro bágl a už jsem venku.

"Zatím se mrkněte pod sebe, aby jste nevyhořel od toho vajglu." Vystupuji a rozvinuji plakát formátu A0 s oběšeným komunistou na stožáru před budovou ÚV KSČ. Pod tím rudý nápis - JSTE NA ŘADĚ SOUDRUZI -  Z nápisu zkapává krev. Slyším jak zahvízdaly gumy a byl pryč. Přitom trefil ten samý obrubník. Kdyby tak chtěl kurva vyhořet. Pomyslel jsem si. Sroloval zpět ten jediný plakát a nasedl do právě přistaveného nového vozu. 

"Kam to bude?" směje se na mne chlapík v trabantu v ušmudlaných montérkách.