STOPAŘ - funebrák

Je dobře, že dnes už tolik stopařů na cestách není. Je dobře, že to studenti nemají zapotřebí a jezdí téměř zadarmo. Je ale škoda, že přijdou o ty zážitky, co jsme na stopu zažívali my. Tak třeba tenhle. 

To ráno jsem vyloženě neodhadl. Přes noc nasněžilo deset čísel a nad ránem začalo mrznout. Ale už jsem se rozhodl. Do Brna jedu stopem. Zkouška začíná až v jedenáct, když budu stát na Hradubické v pět ráno, nemůže to nevyjít. Ouha. Ty lakýrky a kvádro do toho sněhu moc nejdou, ale co. Bundu mám, lakýrky hodím do báglu.  To mne ujistilo, že se to dá. Doťapal jsem na výpadovku s vědomím, že v takové kose mi minimálně třetí auto zastaví. Nad takovým blbcem v kvádru se slituje každý druhý. Ouha. Půl hodiny a jeden vůz. V protisměru. Pohřebák. Škoda 1203 bruslila opačným směrem.To je divný. Ne Milane, ty jsi divný. Začínal jsem si uvědomovat svou debilitu. Kolem ojínělé stromy jak v Mrazíkovi a do stále klesající teploty mi přimrzalo úplně všechno. Tak tohle jsi nezvládl. Po hodině to balím a ztuhlou chůzí se posouvám k nejbližšímu MHD. Když tu? Světla mým směrem. Ha, že by? Po hodině. Zaujmu postavení zoufalce, což nebylo tak těžké. Minul mne. Naštěstí. Bruslil úplně stejně jako ten pohřebák před půl hodinou. Ale vždyť to je on. Nebo dnes jezdí jen pohřebáci? V podchlazeném mozku hledám racionální úvahu. Nevěřícně se ohlížím, co je to za přelud. Brzdí. Ne. Klouže se. Dosmýkává. Brzdová světla jasně signalizují, že se něco děje. Nevěřím. Zastavil až  padesát metrů za mnou a já fakt váhám. Je to jak v hororovým filmu ze západu. Nicméně nohy mám tak ztuhlé, že bych snad na tu zastávku MHD ani nedošel. Tak to zkusím. Odtrhnu přirezlé zafoukané dveře spolujezdce. Ty vole. Za volantem sedí vyschlá postava. Lícní kosti vystouplé , ruce šlachovité, pohled nepřítomný. O krok couvám.

"Tak jedeš? Nebo jsi mi sem přišel jen pustit tu kosu?" Nečekaně se usměje nad zdařilým vtipem a poukáže na stále otevřené dveře.

"JJJasně. AAA ddík." koktám zimou i strachem. Soukám se do relativně vyhřáté kabiny. Rozjíždíme se ztuha. Tam, sem, tam sem. Konečně se dodávka chytne a vypadá to že to vyjde. 

"Ještě jsem nepřezul." komentuje svůj úspěch rozjezdu.  Mně už je to ale jedno, hlavně že sedím a fouká na mne skřípající vlahý ventilátor.

"Kam to bude studente?" pokračuje pohledem na mé klepající se kolena v tesilkách.

"BBBrno." stále nejsem schopen vypravit ze sebe kloudné slovo. Vycítil to a tak mne nechal tát. Bruslili jsme si po té prázdné cestě první třídy tak jak to uměly jenom dodávky škoda 1203.

"Jedu jen do Svitav. Rozední se a tam už někoho chytneš." uvažuje za mne. Jen pokyvuji a už mi je mnohem lépe. Tak si to tak dál bruslíme, když v tom za námi světla. Rychlá světla. Taky bruslící. Funebrák zpozorní, narovná se a podřadí, na dva, pak na jedna. Tlačí se krokem na závěj až téměř stojíme. Světla jen tak tak protancovala kolem nás a já jen zaznamenal značku Žiguli.

"Jen spěchej. Karel taky spěchal." komentoval starý muž ve stojícím autě a zapálil si cigaretu Start. Nechápu. Zařadil a již navyklým rozbruslením jsme se pomalu rozjeli.

"Rozepni si tu bundu, ať se trochu prohřeješ zevnitř než tě vyhodím." Má pravdu. že mne to nenapadlo dřív. Jak se tak soukám z rukávu, okem zahlédnu v malém okénku rakev. Do teď jsem si nepřipouštěl, že by tam mohla být. Začalo mi být opravdu příjemně. Otočím se tedy ještě jednou. Na rakvi štítek.

- KAREL NOVÁK, 34 let. AUTONEHODA -