Průlom

Prodat, či neprodat. Zbavit se zodpovědnosti a nebo to táhnout dál. To je otázka. Myšlenka všeho se zbavit a začít úplně znovu a jinde se o mne pokouší stále častěji. Ale co řeknu holkám? Že jsem to prostě neustál? Že tak velký dům je pro jednoho moc a čekat až dospějí nehodlám? A budou o to vůbec stát?

Ortel zní jasně. Neprodat a bojovat. Hned zítra začnu.Co zítra, dnes! Vypravím se za Irýskem a normálně se zeptám, jestli nechce bydlet se mnou. Manžela už jí Sergej odvezl domů se slovy, že ho už zpátky nepřiveze. Stejně jsou s ním jen potíže.

„Iryn, nechceš se přestěhovat ke mně?“ spouštím na ni bez okolků

„Milan, ty jsi se zbláznil, jednoho alkoholika jsem opustila a má vlézt k druhému?“ odpovídá vyrovnaně a beze emocí.

„Iryn, já už ale nepiji. Opravdu. A vytahuji krabičku s Antabusem na důkaz mé snahy.“

„Milan, přijď za měsíc a pak uvidíme.“ pohladí mne po tváři jak malé děcko a mile se usměje. Nevěří. Ale je to náznak toho, že ji nejsem lhostejný. Nevěří že ji miluji a že to dokáži.

„Dobrá tedy, přijdu za dva měsíce.“ slibuji jak princové z pohádek a uraženě odcházím. Jdu přímo do Baumaxu koupit primalex. Musím to po nich vymalovat a dát do pořádku. Okna nikdo neumyl 3 roky, a všechno je zašedlé a omšelé.

Po třetím dni mám celé patro hotovo. Teď to nejhorší. Umýt zaschlé cákance. Sice jsem se snažil, fólii natáhl,tahal nohy obalené hadry za sebou, ale znáte to. Tomu se člověk neubrání. Najednou zvonek. Že by nějaký nový nájemník? Ne. Vždyť jsem všechny inzeráty stáhnul. Docela s obavou jdu dolů, že budu muset být zase zlej. Otevřu a málem se skácím. Ve dveřích stojí Iryn.

„Bože můj Irynko, říkal jsem za dva měsíce.“ Uplně jsem ji zapomněl pozvat dál.

„No, tak já zase jdu Milan. Tady máš jídlo od mamy.“ Pokládá na parapet tašku s něčím moc voňavým.

„Ne počkej, počkej, pojď dál.“ malířská čepice mi letí dolů  jak jsem za ni vyrazil.

„Ale jen na chvíli.“

„Jasně, na kafe. Mám tam teda strašný bordel, ale když se maluje, tak to tak bývá.“vysvětluji cestou na schodech.

„No Milan.“ skládá mi poklonu.

Uvařím ji kávu, prohodíme pár frází a na mne opět dýchne síla co z ní vyzařuje.

Tak já už zase jdu Milan.

A jak se nečekaně zjevila, tak zase zmizela.

Její nečekaná návštěva mne opět nakopla a dodala nové odhodlání k práci. Ten večer jsem vůbec nevnímal čas.

Makal jsem až do dvou do rána. Kupodivu jsem si na alkohol ani nevzpomněl natož, abych měl jakékoliv nutkání. Asi to bude opravdu v hlavě. Myslím ta potřeba pít a oprostit se od reality. Začíná to nicneděláním, pak přistoupí deprese a pak potřeba z toho všeho uniknout. Pokud se ale člověk zabaví a má pocit z dobře vykonané práce, působí endorfin daleko silněji.

A hlavně bez následků.

Hned na jaře se pustím do té přístavby, co už mám dávno zakreslenou a postavím to za hubičku. Svépomocně, cihly z bouračky, okna od truhláře souseda, co mi dluží protislužbu… To by v tom byl čert, aby to nešlo.

A  hlavně, hlavně přesvědčím Iryska a všechny okolo, že alkohol je pro mne definitivní tabu. To je ta hlavní síla. A nebo né. Nebo jsem konečně dostal rozum a poznal, co je v životě důležité a co je potřeba eliminovat? Co mi prospěje a nebo co mi ublíží. Co když mi Irynka odjede za mužem? Zlomí mne to? To se uvidí, ale zkusit to musím.