Je to týden a Verča nikde. Docela jsem si na ni zvykl. Ale co když už je také promořená? Včera to bylo v televizi. Zcela fundovaně o tom vedli debatu. Nejdřív jsem si myslel, že se dívám na nějakou ujetou Partičku s Genzerem
Konečně zvonek. Tak přece. Rád ji zase uvidím. Týden jsem nevylezl ven a už mi to lezlo na budku. Otevírám dveře s pocitem úlevy a ejhle. Stojí tam cápek a podává mi dobře známé roušky. Tazavě si ho prohlížím. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat.
„Já jsem od Veroniky. Už nepříjde.“ Podává mi štos roušek a mizí.
„Počkejte. Co se stalo?“ volám na něj ještě do chodby.
„Má teplotu.“ Slyším jen schodišťovou ozvěnu z patra pode mnou. Asi se bál, jestli už také nejsem v programu promoření. Zavírám pomalu dveře a chmurné myšlenky na sebe nenechají dlouho čekat.
„Tak přece. Oni to fakt spustili. Bez existující vakcíny, bez léků, uprostřed zamořené Evropy si budou hrát na průkopníky imunologie. No výborně. Nechápu. Prý citlivé promořování obyvatelstva. Ze čtyři a půl tisice se jich uzdravilo bezmála stovka. Sedmdesát jich to má za sebou a oni budou proměřovat. Neuvěřitelné. Co s těmi čryřmi tisíci nemocnými? Kdy se uzdraví. Nebo budou do smrti promořeni, ale hlavně imunní. Mně to hlava prostě nebere. Volám Veronice. Bude vědět víc . Telefonovat jako promořená snad ještě může. Nebere to. Nebo nemůže? Třeba ani nechce. Jestli slyšela ze zpráv včera to co já, tak se ji ani nedivím.“
Chmurné úvahy pokračují. S důchodci asi začínat nebudou. S pracujícími také ne, to by ji vypadla ekonomika . Takže studenti. Jako učitel střední školy jsme s žáky zřejmě první na řadě. Vždyť jsme nejodolnější. Smrtnost téměř nulová. Myslím tedy podle věkové kategorie a statistik. Každé ráno si je školník proměří, separuje nakažené od zdravých, zapíše do grafu, doplní statistiku. Věkový průměr kantorů je ale padesát. Kdo je pak bude učit? Se čtyřicítkou se učí fakt blbě. To mi věřte. To ale asi nikoho nezajímá, nebo to spíše nikomu nedošlo. Tam nahoře jim fakt muselo hrábnout. Jdu do lednice a otvírám si pivo na zklidnění.
