Pojede sama. Jen a jen sama, tak jak je zvyklá. Zoufalá, bolavá a naštvaná z jednoho nesmyslného rozhodnutí o očkování, co probudí v organismu spící humus. Dnes ale nedokáže ani sejít ze schodů a to je zlé. To je hodně zlé.
Vytáčí tedy přítele ze záchranky. Ten jediný ví, co ji čeká.
Sternální punkce a minimálně dva měsíce na hematologii koketující s onkologii.
„Pavlíku, Znáš tenhle?“ mluví pomalu a bez emocí
Chlap sedí doma u fotbalu a někdo zvoní.
„Sakra, kdo zase otravuje.“s nevolí otevírá dveře a u rohožky stojí malinkatá smrtka s kosou
„Já jsem smrt a jdu si pro tebe!“špitá roztomilýn hláskem
„To jsou blbý forý!“ třískne dveřmi a vrací se k zápasu. Ani ne za minutu, rány do dveří, že se chvějí skleničky ve vitríně.
„Co je zase do pr…?“rozezlen otevírá. Stojí tam dvoumetrová zubatá, na rameni s tu malou.
„Mami, to byl On!“ špitá mámě do ucha
„Karol, kde jsi? Jedu!“ Vždy když Karol takhle zavtipkuje, tak jde do tuhého s krevními destičekami, nakřížení krve a stabilizování organismu, pro další medicínský a farmaceutický výzkum. Zdá se Vám to nemožné? Mně také. Prostě to tak je a Karol si už zvykla. Já ne.
Po třech dnech srabácky otvírám dveře od nemocničního pokoje. Dříve jsem si netroufl, když nevolala.
„Ahój.“ Vítá mne jako kdyby se právě vrátila z dovolené plná dojmů, co musí okamžitě ven. I ošetřující lékař se potutelně usmívá a taktně mizí.
„Nechám vás tady o samotě.“
„Nechápu.“ To tady máte pořád tak veselo
„Ale né, vyprávěla jsem doktorovi ten vtip o tom, jak rak potkal rakovinu“ a znova se sama sobě rozchechtá.
To na ni obdivuji. Ten zápas se smrtí s úsměvem na rtech. Ona se Ji prostě nebojí. Ona se Ji ještě směje.
„Ty jsi neuvěřitelná.“
„Já vím. Hele, už mi dali i papírové boty. Snad aby to lépe hořelo“ Vykopává na posteli nohy a opravdu má jakési vetché trepky. Přitom se pořád chechtá. Vypadá to, že je po těch lécích totálně sjetá.
„Kdy tě pustí?“ pokládám standardní otázku v této nestandardní situaci. Opět se rozchechtá.
„Ale drahoušku, zítra jedu. Zítra jsme na konečné.“ Stále pohupuje těmi papírovými trepkami..
„Hele a tenhle jsem ti říkala …?“ opět se dává do nekontrolovaného smíchu jak mi ho převypráví.
Je sjetá, jiné vysvětlení nemám. Něco ji dali aby nežvanila, co ji provedli a teď nevědí co s ní. Přitom to byli oni, co ji nabídli to očkování na podporu imunity. Účinek a důsledek? Opačný! Zcela opačný. Buď bude mít silnou imunitu a málo krevních destiček, nebo naopak. Vyber si.
„Karol nech toho, prosím tě nech toho!“ Celé tři dny se doma třesu, co s ní je a ona tady baví doktory vtipy
„S tebou není žádná zábava. Tak jinak. Mám prostě radost, že mi dopadl ten dům.“
„Jaký dům?“
„Miláčku, koupila jsem si dům. Konečně budu mít svůj vlastní dům. Realiťák mi napsal, že mohu složit zálohu. Víš co to je za bombu? Je mi úplně fajn a zítra jdu domů…“
„Co bereš za prášky?“ připadá mi úplně mimo.
„Karle nešil, podívej.“ Ukazuje mi výsledky z laboratoře. Destičky po této informaci vylétly trojnásobně a imunita se drží.
„Takže to je fakt? Opravdu se to srovnává?“ porovnávám hodnoty a začínám chápat.
Slyšel jsem o tom, že prý všechno máme v hlavě. Pozitivní přístup k životu, touha po cíli, radost z úspěchu a především intenzivní snění, zažene nemoc a organismus se potom chová úplně jinak. A Jí se ten sen asi právě splnil. A to že Karol umí intenzivně snít je více než zřejmé.
Vím jak o tom domě toužila. Po večerech rozkreslovala plány půdorysu a do pilovávala projekty, jak s ním naloží. Je možné, že jediná informace zažene celý ten farmaceutický průmysl do kouta? Je. Ale o tom až příště.
