Po návratu z léčebny se zdá být vše úplně jiné. Nebe je nějak jasnější , tráva sytější , voda v řece línější. A to tam pobyl jen tři dny. Dlouhé tři dny detoxikace za účelem antabusové reakce a následné adaptace. Tak tam tomu říkají. Víte co to je?
Nic co by musel zažít znova. Dají vám modrou lentilku, pak nejoblíbenější chlast a kýbl k posteli. Zkušenost hodně nechutná.
„Tohle budete užívat 2x týdně.“ Loučí se s opatrovnickým úsměvem dáma v bílém.
„Já jsem rozhodnutý jednou pro vždy paní primářko.“odpovídá přesvědčivě sám sobě
„Je to na Vás a víte sám, co to s Vámi udělá.“Už se neusmívá a přes obočí ji přelétne stín obavy, jestli mu ty tři dny stačily.
„Stačilo.“ Jakoby ji četl myšlenky. Navíc, jasně ještě cítí agresivní kyselost žaludečních šťáv, prosakující mu i kůží.
S odhodláním, že dneškem začíná něco nového, nastupuje do autobusu. Má jasný cíl a ví, že je sotva v půli cesty, ne-li na začátku. Děti na základce, rozestavěný dům , v bance každodenní narůst penále, manželku pelešící se s Petrem.
„Tati, tatínku, ty jsi se vrátil. Mamka říkala, že jsi nás opustil.“ Vrhají se mu do náručí dvě cácorky hned ve dveřích
„Ale princezničky moje.Naše maminka zase žertuje. Vždyť ji znáte.“ Má co dělat, aby ho tou radostí nesestřelily z rozestavěné terasy. Ještě před týdnemí by reagoval úplně jinak
„Ať mi vleze na hrb, krá..,královna .“ Ano, tak by to jisto jistě řekl.
„Kde jsi byl tak dlouho tatí. My se tak báli. Dokonce jsme tě i hledali.“ Piští pyšně Kateřinka a Karolínka lebedící si na druhé ruce dodává.
„Byl tady strejda Petr a ten říkal, že beztak zase někde chlastáš.“
„Karolínko, strejda Petr je morous a vše vidí moc černě. Víš?“ Ještě před týdnem by řekl.
„Až se ten hajzl tady ukáže, tak ho skopnu ze schodů.“ Pomalu staví děti zpět na zem
„A kde je vlastně maminka?“ letmo nahlíží do pokojů.
„Je středa, tak asi na nehtech.“ Usuzuje starší
„Ale kdepak. Ve středu má přece solárko.“Oponuje mladší
„Ségra, solárko má ve čtvrtek.“
„Solárko má v pátek. Huso!“
„Já? Já že jsem husa?“ brání se mladší a zhluboka se nadechuje k odvetě.
„Ale děti, děti! Není to jedno?“ přikrývá dvě rozpalující se hlavičky svými velkými dlaněmi.
Ještě před týdnem by se s chutí zapojil
„Holčičky, panenky moje, pojďme na pohár.“
Zahání poslední zbytky jejich neskrývané touhy pořádně se pohádat kvůli čemukoli. Nediví se. Vůbec se nediví. Vždyť celá ta léta pokorně naslouchaly jejich bezpředmětným hádanicím, strkanicím a pranicím, bez jediné šance osobního protestu. Od teď to bude ale jiné. Pro něho samotného je nejdůležitější, získat zpět jejich důvěru.
Bez nich nedokáže nic. Nic z toho, co si za ty tři dny předsevzal. Zastavit rostoucí deficit v bance, dokončit dům, najít si novou ženu …
„Jó. Já si dám borůvkový.“
„Já vanilkový.“
„A já si dám namíchaný.“ Zakončí, sám udiven, jak snadné je zahnat blížící se bouři nad obzorem .
