První den mne Petr pustil o tři hodiny dříve. Zřejmě bylo zřejmé, že toho mám za těch 9 hodin dost. Zítra zde ale budu až do jedenácti sám. To bude masakr. V noci si promítám půdorysné rozložení těch deseti regálů snažíce se vybavit sortiment.
Ráno v sedm je relativní klid. Zmrzlej z kola si vychutnávám za pultíkem kávu a fixuji si do hlavy tu regálovou strategii. Najednou se objeví Oborník co mne příjmal. Pohůnek od hlavase.
„Tak jak se Vám zde líbí pane Inženýre?“
„Ale jo. Až se zorientuji tak to půjde.“ Odpovídám a marně maskuji tělem vonící kávu.
„Jídlo se na plochu nesmí nosit!“ vybavuje se mi včerejší Petrovo varování a s ním i zrcadlový tunel narvaný kamerami.
„Tak jen tak dál pane Inženýre.“ a pokračuje
„Když je takhle po ránu volněji, tak se dělá optika.“
„Aha, a co to je?“
„No, porovnává se zboží v regálech, aby to pěkně vypadalo.“ Demonstrativně posunuje v regálu krabici se svítidlem o 5mm vlevo. Tím mi naznačil, že opřeného mne tady nechce vidět a s kávou už vůbec ne.
„Do prčic, druhý den a průser. Ale co, nebudu to tak žrát.“ Sotva zmizel, začnou se trousit první zákazníci. Měl bych se na ně vrhat, protože jsem pod kamerami a další návštěvu pohunka bych nemusel ustát. Nic zatím zaplaťpánbůh nechtěji, tak dělám tu Oborníkovu optiku. Časem přicházím na to, že za 80Kč/hod. to je docela pěkná práce. V teple, porovnávat srovnané krabice a dělat jako že tu nejste. Reagovat jen na přímé dotazy zákazníků. Navíc si tím opravdu získám přehled, takže to mají dost vymakaný. Začínám být v klidu,že to půjde.Do té doby, než se celým marketem rozezní.
„Zaměstnanec elektra se dostaví na hlavní informace.“ To už jsem slyšel včera. Vždycky tam šel ale Petr. Vím tedy o co jde. Reklamace.
Čirou náhodou jsem nedávno viděl v seriálu „vzpomínáme“, jak tam reklamovali žárovku a vsadili se, jestli to projde. A co si myslíte, že držel ten chlap u informací v ruce?
„No to snad né!“ říkám si z dálky
„Co vás trápí pane.“ Začínám smířlivě jako první. Neodpoví a položí úsporku za 100Kč na pult.
„Lístek máte?“ má poslední naděje, že nemá. Má. Podívám se na datum. 15.6.2009
„Pane, ta žárovka je rok a půl stará. To asi neprojde“ tázavě se podívám na kolegyni za pultem, co mne vyvolala.
„A co Vám říká zákonem daná dvouletá záruka.“ Mluví zatím klidně jako žalobce, co má osm svědků v záloze. Začínám koktat.
„Nno tto máte sice pravdu aale …“ zase se bezradně podívám na kolegyni, jestli by mi nepomohla. Pomohla. Takových týpků tam slyší denně na tucty.
„Ukažte.“Zkoumá začernalou keramiku ,že nápi není ani k přečtení
„Ta žárovka má vydržet osm tisíc hodin. Pošleme ji tedy do výrobny, tam mají na to měřák a vy si za měsíc přijďte pro výsledek“ bez čekání na odpověď vypisuje reklamační list.
„No to si děláte prdel! A svítit si budu doma svíčkou?“ Najednou exploduje a situace se začíná vyhrocovat. Jeho křik v relativně klidném marketu zalarmuje ochranku. Jakmile se hoši začnou procházet jakoby nic kolem, chlap změkne. Vytrhne kolegyni úsporku z ruky a mizí.
„Díky, já jsem Jarda.“
„Šárka.“ Teprve teď si všímám jejího půvabu.
„Kdy končíte Šarko, že bych Vás pozval na revanš na drink.“ Padá ze mne neplánovitě.
„V devět, ale jedu tady s Karlem, takže z toho asi nic nebude.“
„To je škoda, tak někdy příště a ještě jednou děkuji.“ Mizím ke svému oddělení a říkám si, že to mám ještě dobré. Na těch informacích takové magory řeší celý den. Za dopoledne jsem byl osmkrát na informacích, přerovnal všechny regály a pak přišel Petr. Tak bneska jen do 19-ti. Pohoda. V těch sandálech co jsem si přinesl to uteklo jako voda.
