Co se nestalo? Krátce po návštěvě Michala z Kanady se mi ozval bývalý spolužák ze střední školy Miloš. Že prý je tu jen na skok, tak jestli by se nemohl zastavit. „No jasně Miloši, kde tě čerti honí? Já tě naháním už patnáctý rok. Mirka mi psala z Texasu, že jsi někde ve Slovinsku...“
„Jsem a taky tam zůstanu.“ poznávám jeho hurónský smích.
„Tak kdy?“
„Zítra?“
„Jasně. V kolik?“
„V pět. Zrovna máme hrát se Švédama, tak si alespoň zvedneme to naše zaprděné sebevědomí“ a už se těším jak to spolu všechno probereme. Ti kluci naši zlatí. Ještě neprohráli a zase budou hrát o medajle. Jako loni. Polévá mne pocit blaženosti, jak je tenhle náš malý státeček velký a okamžitě si beru na zítřejší odpoledne dovolenou.
Setkali jsme se hned v Chrudimské nádražní restauraci. Atmosféra byla úžasná. Jenže, tím jak jsme se dlouho neviděli, celých 25 let, a utkání bylo pořád nerozhodně, zapovídali jsme se do sebe sama.
„Co děláš ve Slovinsku? Vždyť tam je genocida.“ nedá mi to a ptám se přímo
„Točím filmy. A jinak, jestli o tom nevíš, tak genocida je tady.“ posmutní a už není jak sluníčko při našem setkání.
Nechápu a tak raději chvíli zase fandíme.
„Jak to myslíš s tou genocidou tady?“zkouším ho po první třetině.
„Mílo, vždyť se na to podívej. Jedu sem ze sluneční strany Alp, přes Rakousko a u hranic mne vítají stupidní trpaslíci a zfetovaný kurvy. To nikde jinde není.“ na chvíli se zamyslí a pokračuje.
„A podívej se na ty naše politiky, co to je za verbeš. Jeden trpaslík vedle druhého a o kurvách ani nemluvě“sám se zasmál tomu přirovnání a pokračuje vážně
„Slušný člověk tady nevydrží ani dva měsíce. Podívej se v krámě, jestli se na tebe někdo usměje.“Mlčím. Má pravdu.
„Tady se schyluje k další defenestraci....Ne, já se nesmím rozčilovat. Doktor mi to zakázal.“dlouze se napije na znamení, že skončil.
Nechci kazit naše shledání po tolika letech a tak dokoukáme naši první prohru na letošním mistrovství a jen tak popíjíme. Ne. Nepopíjíme, normálně jsme se zase ožrali, jako za mlada, za sociku, když pivo stálo pět korun a holky neměly co dávat mezi nohy.
A taky to prý bylo normální.
Začíná mi docházet, že tady asi opravdu není něco v pořádku. Už je to druhý člověk, co odmítá tady žít. jsem přesvědčen,že kvůli penezům to není. Na tolik je znám. A to nemluvím o Mirce z Texasu, Jitce ze Švýcarska, Kamilovi z Norska a dalších.
Tak zase někdy příště, jestli mi někdo z nich svěří své postřehy.
