„Nazdár.“ rozkmitá se membrána v mobilu pod neznámým číslem. To miluji. Tyhle bujaré pozdravy po obědě, aniž bych tušil, kdo je na druhým konci. „Nazdar. Nevím, neumím a už jsem se díval.“ Odstřeluji. Ten hlas je mi ale povědomý.
„Čechůne, tady Michael. Michalel z Beskyd.“
"No to se mi snad zdá. Tak se mu přece zastesklo. Deset let se neozval a teď dělá, jako by to bylo před týdnem."
„No čau ogare! Jak je v Kanadě? Promiň, já tě nepoznal.Máš trochu kulatější jazyk “ Vybavují se mi okamžiky, jak jsme spolu na studiích prochlastali celých pět let..
„Bejku, já jsem doma.“
„Cože?“
„No jasně, jdeme kalit. Kdy se mohu zastavit? Nebo se stavíš?“ Ptá se se samozřejmostí a radostí, jakoby bychom kalili obden.
„Ehm..! tak trochu mne fakt dostal. Už jsem ho odepsal ze všech adresářů i života. A teď se přivalí jak tsunami.
„Počkej, Počkej, pomalu na mne.“ brzdím jeho energii a počítám.
„V týdnu určitě ne, o víkendu mám děti, příští týden to školení,…Hele, za čtrnáct dní o víkendu.“ Dostávám se z křeče a začínám se uvolňovat. S Michalem byla vždycky sranda
Myslím, že má co vyprávět. Deset let v Kanadě. Nebo patnáct?...Do myšlenek mi skočí jeho odpověď.
„Jasně Čechůne. Budu tam. Bydlíš stále ve stejné noře?“
„Bydlím tam a zaplaťpánbůh sám.“pokouším se o spontánní veršík, kterými jsme se kdysi u piva bavili. Tehdy se mne jako první a jediný zastal. Ptáte se čím? Jako Čecha mne na tam prostě nechtěli.
„Do Prahy to máš blíž, tak co vysíráš v Brně. Ještě jednou mi tady řekneš –VIĎ- a rozhodím ti sandál. Čechůne!...“
Tak mne vítali spolužáci u výčepu i na kolejích. On jediný, snad proto, že byl taky z daleka, ze severu, se povznesl a zeptal se:
„Odkud jsi cizinče?“
A bylo vymalováno.Už tehdy se vymykal názorem, že není podstatné odkud člověk je, ale jaký je. Už tehdy, když se v zaplivané komunistické čtyřce objevil černoch, okamžitě ho znásilnil svou přítomností v rámci pilování své Angličtiny.Už tehdy tušil, že jeho místo je jinde. A tak se nedivme, že jakmile se sbalily ostnaté dráty, on okamžitě zmizel. Cíl přistání: CANADA. Obdivuji tyto povahy, co si vezmou bágl a s úsměvem si šlápnou do neznáma. Teprve teď do mne proudí radost, že ho zase uvidím. Bude vyprávět, zakalíme, holky si přisednou, ….Jupí. Okamžitě mne to hodilo zpět, o těch deset let. Nebo to je už patnáct? Sakra. To se musí oslavit jak se sluší a patří. Koupím bečku, naložím hovězí, pozvu nějaké baby, sehnat na CD AG Fleky, Marsyas, Brontiky, jo Jeturo Tull a samozřejmě Karla Kryla Vladimíra Mertu. Z desek, které jsme tehdy každý večer sjížděly zbyly jen praskající plažety. No, je toho dost.
Konečně přijel.Plný elánu, stále pozitivní a na první pohled šťastný. Jen v zadu na sítnici jsem postřehl nepatrný stín.
„Tak povídej Ogare. Jak je ve světě?“
„Ale, co ti mám povídat. Všude je chleba o dvou kůrkách.“ Opět se rozzáří jak sluníčko v Karibiku.Mezi tím tahá z auta jednu basu Radegastu za druhou, a když jsou už tři, začínám mít strach. Postavil čtvrtou a já si uddechl
„No tě Bůh. Já koupil bečku. To je sto deset piv.“
„Čechůne, ty jistě víš, že nad chlastem se zvítězit nedá. Ale co nevíš, že jako jediní na světě, jsme právě my na Moravě v tomto nerovným zápasu v remíze. Máš sklep?“ Zakončí své moudro a pořád se tlemí.
„Takže jsi přijel na stálo?“
„Mílo, na stálo.“ Zase se mi tam mihl ten stín na jeho sítnici.
„Sere mne to.“ Je vidět, že si budeme mít opravdu o čem povídat. Otvírá lahváč o lahváč a po patnácti letech si zase drcnem hrdly.
„Pojď si sednout, však na to máme celé tři dny.“beru od něj lahváče a atmosféra se vrací k pohodě. Žvaníme o babách o muzice o Kanadě o práci. Pak mi to ale nedá.
„Je to blbý se ptát, ale proč? Po patnácti letech sem.“ Odvážím se u pátého piva
„Žena mne stáhla. Děti prý musí chodit do České školy.“
„Ty vole, já úplňě zapomněl, že jsi ženatej. No jo, vždyť já Vám byl na svatbě. A jak Marcelka. … Vy máte děti? Já jsem vůl…“ spouštím upřímnou sebekritiku a fakt se stydím
„Mílo, v poho. Po takové době. Já jsem rád, že jsi mne vůbec přijal.“
Té otázce jsem neporozuměl, ale nevadí. Nemusím vědět vše.
„Jasně, dvě holky. Marušku a Kateřinku.“ Povídá už zase veseleji
„A to jste rodili tam?“
„Tam.“
„Ty bejku, ty jsi ďábel. A to jsi to utáhl?“ opravdu před ním smekám.
„Když přelezeš jednu horu, připrav se na to, že tě za ni čeká ještě vyšší. Pamatuješ?““ to bylo naše krédo u zkoušek. Jenže u sedmého piva byl ten stín na jeho sítnici stále větší, až z něj vypadlo.
„Mílo, chci se vrátit.“ Nerozumím.
„Vždyť ses právě vrátil. Tak o co jde?“ fakt stále nerozumím
„Zpátky do Kanady.“ Pivo mi vylítne nosem a jakmile ustanu kuckání a slzy v očích, bombarduji ho dalším stupidním dotazem.
„Jo, a děti budou dojíždět. Né promiň – Dolítávat -.“ A sám se tlemím té blbině.
Když jsem se uklidnili tak povídá.
„Ne vážně. Jsem tu dva měsíce a dusím se. Dusím se jako prase zavřené mezi sviněmi….“
„Počkej, co se ti přihodilo?“ Konečně mi dochází, že mluví naprosto vážně.
„Jak tady můžete žít? Nedělal jsem si iluze o téhle bandě hamounivých, věčně nasraných závistivců, příbuznými počínaje a úřednicí na magistrátu konče.“Vážně zvážním protože, jak byla atmosféra před chvíli veselá, tak teď je zas hustá.
„A co děti? Marci?...“
„Postavím jim tady barák a mizím. Chtěli sem, mají to mít.8 ale mizím. Pryč z tohoto chlíva “ Teď pro z něj stříká pro změnu místo optimismu zoufalství a zlost.
„Proč já vůl se nechal přesvědčit. Už jsme mohli mít barák tam, já zelenou kartu, svoje letadlo,..“ Beru kytaru a zkouším zabrnkat Marsyas. Ta nám vždycky pomohla.
„Tak si Apollon změřil síly, každý se musel mýlit, nikdo nemůže kouzlit a hrát líp než bůh.“
To mu trochu zvedlo náladu a tak jsem ho dostal alespoň do postele.
„Ráno mi to všechno povíš Ogárku.Víš co se říká? –Ráno moudřejší večera.“
