Naše zdravotnictví pyšnící se jmény Dr.Jan Jessenius, Otto Wichterle, Prof. Lubomír Hanuš se u něj rázem zřítilo na smetiště morálního úpadku. Jak by jinak bylo možné testovat na lidech vakcíny odbourávající imunitní systém s arogantním výkřikem, že právě tato vakcína imunitní systém posílí.Mengele by zajásal.
Jak jinak by bylo možné popřít chybu a nepřiznat prachsprostý experiment s odkazem na jeden podpis.
Váš podpis.
Ale co, hlavně když zabráníme epidemii prasečích, ptačích a nevím jakých dalších vyčubených chřipek. Rozhodl se tak a tak to má.
„Je nám to moc líto.“ Oznamili mu, když se to stalo a on vyfasoval zcela novou, pro něho dosud nepoznanou diagnózu. Ano,po tom jejich úžasném očkování se jeho krevní destičky dostaly pod bod mrazu a nepracují tak jak by měly. Kurvy jedny. A to od té doby, co se nechal nalákat na jejich agresivní kampaň o posílení imunitního systému. Kecy.
Vždyť dostal tisíc korun.
Taková absurdita.
Za doživotní zmrzačení. Pěkně děkuji. On to ale takhle nenechá. Musí varovat ostatní.
„To je mazec. Ty kráso. A proč s tím nejdeš do televize?“ ptá se kamarád Michal, redaktor z regionálního deníku.
„Copak vím kam? Proto jdu za tebou, třeba si toho někdo nahoře všimne.“
„Hele, jako námět to je pecka. Večer to hodím na papír a zítra to má šéf na stole.Mohu uvést tvé jméno? Víš, aby to bylo věrohodné“ Štosuje lékařské zprávy do úhledné hromádky a cpe je do složek.
„Ty vole, námět? Mně vykurvili zbytek života a ty řekneš námět.“má toho fakt plný kecky. „Zítra jdu zase na odběr dřeně a věř mi, že to není jako jít s bolavým zubem.“ Vztek mu kalí oči. Couvá pohledem i od stolu.
„Já vím. Promiň.“ Omlouvá se snad až provinile. Je vidět jeho upřímnou lítost, ale i nervozitu. Už se ani neptá, proč do toho šel, nebo jestli je nějaká šance na uzdravení.
„Hele, už musím, ještě něco mám. Tak zítra ti dám vědět, jak jsem dopadl jó?“ je jako na jehlách. Jako by se právě bavil s člověkem s HIV. Mávne na pozdrav, snad aby se vyhnul podání ruky.
„Jasně a díky.“ Nechává ho odejít bez pozdravu. Je mu jasné, že z toho asi nic nebude. Ne, že by to neuměl popsat. To Míky umí. To zase jo. Ale prosadit to. Na to nemá. Snad i proto už dvacet let dělá jen řadového redaktora. V tomto okamžiku ale nikoho jiného nemá. Co kdyby to přece jen někoho zaujalo, kdo se nelekne mezinárodní ostudy, ministerstva zdravotnictví a dalších pseudoinstitucí, starající se za naše peníze o naše zdraví.
Jo, takový Klíma, ten by do toho šel. Ten asi jo. Ale jak se k němu dostat?
Náhle ucítí palčivou bolest kloubech a je mu jasné, že zítra tam už opravdu musí. Celý týden to odkládal v bláhové naději, že se něco změní. Dal svému imunitnímu systému pěkně zabrat.
Ale proč by se nemohl soudit i přesto,že to podepsal. V Americe se soudí kuřáci, alkoholici s výrobci těchto pochutin a také vyhrávají. Tak proč to nedat k soudu?
Jenže Amerika je Amerika a Čeští Mengeleové zašití v laboratořích jsou nepojmenovatelní a nenachytatelní. To vše mu lítá hlavou nad nedopitou kávou.
Odtahuje se k posteli plný zlosti sám na sebe a na své kosti.
