Exekutorská mašinérie se rozjela naplno. Lichvou podpořená a právem posvěcená, dala se do pohybu a on ji už nemohl zastavit. Stokrát za nim přišla ať to zastaví, stokrát prosila u dveří. Pozdě. Tentokrát zase on podepsal zhovadilost, že nebude nikterak zasahovat do průběhu vymáhání a soudního rozhodnutí. Zpátky to prostě nejde.
„Já ti to říkal ségra, já tě varoval.“bylo jediné na co zmohl, když dostával e-mailem navyžádané fotky plakající neteře při vystěhovávání jejích domu. Ti exekutorští umělci uměli udělat ze třista tisíc milión a půl. A nejdou zastavit. Jsou jak hladoví zdivočelí psi a jdou i po tom, kdo jim hodí první kost.Penále, chcete-li pokuta za zpátečku je nemyslitelná. Možná by opravdu jen stačilo Tomovi nechat rozbít hubu a nebo ho nechat přivézt na stavbu, kde právě zahájili betonářské práce.
„Je mi to fakt líto. Netušil jsem, jakých rozměrů to nabude. Víš co? Pojďte bydlet s Šárkou ke mně.“ To je to jediné, co pro ni mohl v dané situaci udělat.
„Zbláznil jsi se? Připravíš nás o střechu nad hlavou a teď mi chceš pomáhat?“Křičí nepříčetně , když už je po všem.
„Ségra, ten magor by tě stejně stáhl na dno. Jestli jsem byl roznětkou já, není dnes vůbec důležité.“argumentuje na svou obhajobu.
„Jdi se vycpat. Hajzle.“
Vůbec nic nepochopila. Zaplést se s dobrodruhem formátu Toma, byl ten její první krok do prázdna.
Bude se tedy dál věnovat stavbě domu a vyprdne se na to. Když bude chtít, přijde. Ruku má podanou. Malinko upravil ještě projekt stavby o rozšíření do zahrady, kdyby opravdu jednou přišla.Úplně mu zmizela z hledáčku a tak to hodil za hlavu. Musí myslet na svůj, už tak nabouraný imunitní systém a práce na stavbě mu hodně pomáhá. Potvrdilo se mu, že vyčerpání je nejlepší lék na cokoli. Prý nějaké hormony štěstí, endorfiny tomu říkají, či co?
„Ahoj,….“ Po třech měsících. Už ani nečekal, že se ozve.
„Čau ségra.“ Až se zastyděl za radostný tón v hlase.
„Brácha, můžu se stavit na kafe?“
„Jasně. Není to tu ještě jako v Alkrónu, ale určitě se stav.“ Tak rád by ji vše vysvětlil, když už to nejde vrátit.
„Tak dnes?“
„Jsem tady, víš kde?“
„Vím.“ Pípla a zavěsila
Přišla s pokorou. Trochu pobledlá a hodně hubená.
„Kde máš malou?“začíná neutrální, pro něho podstatnou otázkou
„V děcáku. Víš byla jsem tři měsíce na léčení.“
Kupodivu se usmívá a pokračuje, jako by se vrátila z koupaliště
„Ty taky?“ Je vidět, že nechápe a tak pokračuje dál
“Víš, že každý třetí je dnes tak trochu blázen?“ to už se usmívá jako, když byli ještě děti a hráli si na půdě u babičky. Ten úsměv ho nakazil
„Mně to povídej.“ Obejme ji jako tehdy a vede ji dál
„Pojď, povídej. Neboj, malou od tamtu dostaneme. Hele, už to bude k nastěhování.“ Ukazuje na staveniště. No staveniště. Dům už stojí a je tady jen ta míchačka a pár krámu, co nestačil zlikvidovat. Interiér a zařízení už ale v základu má.
„Nevím jestli to pro sociální pracovnici bude košér, ale to se poddá.“ Provádí ji halou obývákem a v neposlední řadě i tou garsonkou, co na poslední chvíli přikreslil do zahrady.
„A tady budete vy.“ zakončuje svou exhibici a dává vařit vodu.
„To myslíš vážně?“pootočí hlavou jakoby si srovnávala v hlavě, kdo tady vlastně blázní.
„Smrtelně. Nebo ty máš snad jiný nápad? Hele ségra, potřebuji kuchařku a někoho kdo by mi vypral. Tak proč si nepomoci navzájem?“
„Brácha, hodně jsem tam pochopila a přišla se ti vlastně omluvit…“ nenechal ji domluvit. Přiložil ukazovaček na její rty a znovu ji objal. O tom co bylo už nepadlo ani slovo.
