Imunitní systém 1

Řekl si, že se tomu nepoddá. Člověk vydrží víc než zvíře, jelikož může uvažovat a posuzovat věci s nadhledem. Tehdy sám sobě slíbil, že na vše co mu život ještě přinese, bude nahlížet s rezervou a patřičným odstupem. A to i v případech, že by měl zase držet toho Černého Petra. Zkouška přišla vzápětí.

„To přece není možné ségra. Vždyť jsem vám ty peníze půjčil na čtyři měsíce. A píše se rok 2013.“

„Já vím bráško, ale Aleš už s námi nebydlí.“

„Co, vy se rozvádíte?“

pauza

 „Ségra, to nejsou drobné! To není deset tisíc! Pamatuj, že mám od něho podepsanou směnku. Nechci ji použít, protože pak to bude bolet daleko víc. Volám mu už tři měsíce.“

„Já vím. Já nevím, kde teď je. Prý, prý odjel vydělávat do Německa.“ blekotá se zbytečnou omluvou

„On? Vždyť neumí ani kváknout.“

„Učí se.“

„No, to já také!“ Polévá ho studený pot, protože jak to tak vypadá, už zase drží Černého Petra. Včera je viděl v BMW a on se potlouká po podnájmech. Ty peníze měl na koupi bytu  až přijde  ten správný čas. Ten teď přišel a jemu těch „blbých“ tři sta chybí.

„Dej mi na něj číslo.“zkouší kam až je ochotna zajít

„On ti to bráško stejně nezvedne. Je v Německu. Vydělává,  aby ti to mohl vrátit“

„Ať je třeba v tramtárii, dej mi to číslo.“

„Víš, já ho vlastně nemám. Požádal o rozvod.“ Lehce znejistí. Třeba jeli právě od rozvodu, nebo se usmiřují, nebo. Sakra, už žádné nebo.

„Hele, večer až ho potkáš, vyřiď mu, že to je od vás podraz a já tu směnku použiji.“

„Já mu to vyřídím, ale prosím tě, počkej s tou směnkou po rozvodu.“Opět znejistí. Ségra je ségra.

Je si dobře vědom, že pokud rozjede exekutorskou mašinérii, půjdou i po ni i po dětech. Ten vůl mu tehdy podepsal deseti procentní úrok a mohou tedy přijít o všechno. I o ten barák, co ho na ni máma přepsala.

„Ach jo. Ségra, opatruj se a dávej na sebe pozor.“ Típe telefon a vytáčí Frantu, co se vyzná.

„Ahoj, prosím tě, mohl by jsi se mi podívat na jednu směnku jestli má všechno co má mít?

„Jasně, kdy, kde a v kolik? Za kolik to je?“

„Za tři sta.“

„V poho.“.

„Bože, jaký já jsem to pokrytec!“ zadrmolí sám sobě, aby se alespoň trochu ospravedlnil sám před sebou

„Jsi.“

Teprve teď si všímá, že v pokoji s ním je Jana. Neví, co všechno slyšela.  

Ona mlčí, on se stydí. Asi to s tím nadhledem nebude jen tak.

„Ty to opravdu uděláš?“ prolomí Jana dále nesnesitelné ticho

„Udělám.“

„Není jiné cesty?“

„Není.“