Historky ze školství

Zdá se to být zcela banální příklad konfliktu mezi rozmazlenými drzými fracky s více méně náročným učitelem. Přišli za mnou, že končí. Končí kvůli Pavlíkovi. Pravda, žádní Einsteinové to nejsou a puberta také dělá své. Ale proč zrovna já?  Co já mám společného s jejich prospěchem v teorii a problémy s chováním?

„Pane mistr, musíte nám pomoc.“ Vyhrkne na mne Radek hned po ránu ve vratech dílny.

„Co tu děláte, vždyť máte mít školu?“ na chvíli znejistím, jestli nejsem za blba.

„Promiňte. Prosím, pomozte nám.“ Přibrzdí Radek, vědom si své neomalenosti.

„Já už znova propadnout nemůžu.“ Dodává Jiří hrbící se v závěsu. To už zní v celku věrohodně.

„Proč? V čem?“tuším která bije.

„S Pavlíkem.“ Navazuje Radek

„Co je s ním?“ ptám se i když vím co vybalí.

„Šikana.“ Zašumí ode dveří.

„Ale hoši, hoši...“ Kroutím hlavou a významně se dívám na hodinky

„Proč nejste ve škole?“ zasazuji první úder, abychom si vyjasnili pozice.

„Já už tam nevkročím.“rezignovaně mumlá Jiří a klopí oči.Chytám se za hlavu a vzývám k obloze.

„Pane Bože!! Proč zrovna já?  To vypadám tak blbě, že si všichni chodí stěžovat na své beďáry ke mně?“ To je zparalyzovalo a tak na mne jen nechápavě civí, jestli mi nepřeskočilo. Radek se vzpamatuje jako první.

„Je to jinak pane Mistr. My z něj máme opravdový strach...“ opět mu skáči do jeho plytkých nářků a zcela vážně odpovídám

„Tak to má být. Přece nechcete, aby měl strach on z Vás?!“

„To né, ale tohle se vymyká normálu …“ povídají dál, ale já už neposlouchám.

Znám tu strategii Bububu . Ze začátku je třeba je zaseknout a pak se může povolovat. Normální postup, aby se mu nám to nerozjelo pod rukama.

„Ukažte mi od něj sešity.“ Dávám jim poslední šanci. Opět civí, jak bych byl úplně mimo mísu.

„Tak vidíte. A co po mně tady chcete? Zastání? Pochopení? Ne hoši. Jestliže mu nebudete chodit do hodin, dělat si poznámky, projevovat trochu účasti, tak jste jasní a nikdo, nikdo Vám nepomůže.“

„Když my to vůbec, ale vůbec nechápeme.“ To už Jiří téměř vzlyká.

„A nestíháme. Promítá to na projektor a střídá sloty hned po přečtení.“ Dál argumentuje houževnatější Radek

„A když mu řekneme, ať nám to stáhne nebo rozešle e-mailem, tak se jen tak zvláštně usmívá.Opravdu zvláštně. Moc zvláštně“ oba působí dojmem v posledním tažení.

„Tak si to najděte na internetu. Já vám s tím pak pomohu.“ Nevěřím jim ani slovo. Končím jejich audienci a zavírám vrata. Nechávám je tam stát v dešti a mizím za svou skupinou co mám tento týden. Žádné mazlení s nimi. Ráno si dají Jointa a pak se diví. Jsem rozhodnut nehnout pro ně ani prstem. Ve finále se to otočí celé proti mně. To už tady bylo.

Kdo mi ale z jejich skupiny dělá starosti, je Ivoš. Už třikrát nepřišel na praxi a ani nezavolal. Zvedám telefon a volám mámu.

„Dobrý den paní Krátká, tady mistr odborného výcviku. Copak je s Ivošem? A nebyli jste ani na rodičovské schůzce.“

„Víte, on Ivo se rozhodl, že u Vás na škole skončí.“ Křáp ho.

„A mohu se zeptat proč? Tady mu to docela šlo. Bylo by ho škoda. Proto Vám volám paní Krátká. A kam chce jít? Zdálo se mi, že ho to tady baví …“přeruší mne

„Promiňte, víte on Ivoš se bojí chodit na teorii. Prý mu tam nějaký kantor vyhrožuje, že je úplně hloupý a na tuhle školu nemá. Pokud mu prý nezmizí z očí, tak si to vyříkají mimo školu.“

„Cože?“Rasismus? Vždyť Ivo je normální. Letí mi narychlo hlavou příčina této absurdity.

„To nemyslíte vážně.“ Ivoš přece není ten typ, co by si vymýšlel takovou hovadinu.

„Tak mi to řekl.“ Zní z druhého konce snad až příliš emočně.

„Víte co, pošlete mi ho zítra odpoledne sem. Mne se snad nebojí. A ať si vezme od pana Pavlíka sešit.  Já s dotyčným kolegou promluvím.“ Uklidňuji na dálku už značně rozrušenou paní Krátkou.

„Pane mistr, zkusím to, ale myslím, že se zasekl a už se rozhodl. Nashledanou a ještě jednou vám moc děkuji.“ Tu.tu,tu,

To je divný. Co se to tam nahoře sakra děje. Pomalu si uvědomuji, že jich poslední dobou opravdu chodí tak nějak méně. Přikládal jsem to podzimním chřipkám, oslabení. Nahlížím do třídnice. Ano, opravdu chodí jen polovina.

Signály, že  Pavlík je ostrý a náročný prosakují mezi kolegy už léta. Nic proti tomu.

Ale tohle? Vím, máme jich dvacet čtyři. To je dost na zvládnutí takové smečky. Vybavuji si, jak nám na rodičáku vítězoslavně vyhlásil v kabinetu svůj verdikt:

„Projde jich jenom dvanáct. Jen dvanáct“ Jak to může poznat po čtyřech měsících.

„Že by si chtěl usnadnit práci na příští rok?“

To je blbost.

„Že by chtěl ukázat druhým, že je nejtvrdší ze všech?“

Dost možná.

„Že by ho bavilo ponižování druhých?“

....

Pokračování příště