Obhajovat učitele a jejich volný čas mi připadá už fakt trapný. Máte pravdu . Tolik volna, žádná dřina a těch veselých historek co zažijeme, že nám je všichni závidí. Tak třeba tahle:
Stojíme s žáky před dílnami a užíváme si rozednění. Každé ráno, tak deset minut civíme tady do všudy přítomných kopců, aby se nám v rozespalém těle konečně okysličila krev. Nadmořská výška dobrá, vzduch luxusní a příroda úchvatná.
Až na ten komín. Komín, co se tyčí do výšky padesáti metrů nad našimi hlavami a pamatuje snad i Franze Josefa. Nevím kdo ho zde postavil, k čemu sloužil a proč ho ještě nikdo nezboural. Měřím si ho pohledem a počítám špricle, když tu Lukáš za mnou poznamená.
„To je výzva pane učiteli, co?“
„No, to je.“odpovím nepřítomně, abych se v počítání nezasekl.
„168.“ dobírám se výsledku a odemykám dílny. To je signál, že ranní siesta skončila a jdeme taky něco dělat. Za dvě hodiny o velké pauze za mnou přijde kolega.
„Víš o tom, že máš Karase na komíně?“ říká to s klidem sobě vlastním a já hledám asociaci, abych pochopil narážku. Vždycky to byl šprýmař co svými poznámkami vždy pobavil. Ale jedna věc tu nesedí. Karas tu opravdu není. Zatají se mi dech. Vždyť to byl on, co žvanil ráno něco o té výzvě.
„Do prdele!“ letím ven a vidím obraz z Postřižin.
„No to snad ne?“podlamují se mi kolena.
„Karas!“ zařvu v návalu vzteku sám nad sebou, že jsem ráno nedržel hubu.
„Ty vole co teď?“ to už je venku celá skupina a náramně se baví. Jen já a kolega jsme v před infarktovém stavu.
„Pavle, polez dolů, ale opatrně.“ cítím trapnost svého zvolání.
„Pane učiteli, já nemůžu. Mám v rukou křeče.
„Ježíši, to je vůl.“ komentuje situaci kolega a já po vzoru Postřižin, volám hasiče. Tohle se stejně ututlat nedá. Sám za nim vylézt si netroufnu a i kdyby, co bychom tam asi taky tak dělali. Klepali se dva. Už teď se klepu, že nedokáži vymačkat blbých 150.
„Počkej, z toho bude průser ...“ idiotsky poznamenává kolega.
„To už průser je! Kolego!“ zoufale se snažím vymačkat tři číslice.
No a jak to dopadlo? Vůbec ne jako ve filmu. Přijeli hasiči, já dostal padáka a do pěti let musím splatit sto tisíc za výjezd. Kvůli jedné debilní větě.
„No, to je.“
Poučení? Dávejte si pozor, co říkáte. Pokud tedy máte tak zábavné povolání, jako jsem měl já.
