Nemyslím, že by život potulných kejklířů jako je Venda byl nějak jiný, či dokonce horší. Ba naopak. Je to svět bavičů, svobodného užívání světa a často nevídané pohostinnosti ve společenství, co umí ještě držet při sobě. Proto, když se objevil Béďa, bratr Vendy, měl jsem upřímnou radost, že o něj bude postaráno a já se ho konečně zbavím .
„Dobrý den, já jsem bratr Vendy“
„Vím, říkal mi o Vás.“ Zvu urostlého chlapíka ve značkových hadrech dál. Setkání to bylo dojemné. Po dvou letech, to víte .Vyšuměl jsem do svého pokoje, ale přes skleněnou výplň dveří nešlo jejich rozpačité, ale upřímné povídání neslyšet.
„Čau bráško. Co jsi to zase vyváděl?“
„No to víš, ne všechno se vždy povede?“ argumentuje neohrabaně, ale jako vždy s humorem.
Po nesmělém, ale srdečném potkání se po dvou letech, nastává bod zlobu.
„Hele Vendo, měl bych pro tebe práci.“ pouští se na tenký led Béďa, ikdyž si je vědom skutečnosti, že Venda nikdy pracovat nebude.
„Co to?“
„Hele brácha nech těch kravin. Myslím to vážně. Pokud nebudeš mít trvalý příjem, skončíš zase v lochu. Máš dluhů tři prdele, exekutoři si už brousí zuby a ty na to co to?“ hladina zvuku se v kuchyni zvyšuje a pak náhle pauza. Dlouhá pauza. Ani Venda neoponuje .
„Pamatuješ na naší sestřenku Johanku. Koupili novou atrakci z Dánska a budou ji stavět na Matějské. Potřebují tam pomoc a každá ruka dobrá“
„Aha.“
„Fakt toho nech.“ Snaží se proniknout jeho neskrývanou apatii k práci a pokračuje.
„Dají ti dvacet tisíc a bydlení zdarma. Kdo tohle dneska má?“
„Ale já mám už rozjeté fólie.“
„Jaké fólie? Zase nějaká čórka. Běž s tím do hájzlu?“ Zvuková hladina se opět zvyšuje a přátelské setkání se nenávratně mění v hádku.
„Vždyť je to čistý obchod.“ Diví se Venda, proč mu bratr nerozumí, že chce jen svobodu podnikání.
„Jaký obchod ty bejku. Máš to zdaněný? Vždyť nemáš ani živnosťák. Co mi to tady meleš za bludy?“
„Béďo, za den vydělám tolik, co u Johanky za čtrnáct dní.“ Dál nevzdává svou obhajobu
„Koupím, prodám. Tak jako ty ve stánku s kolbásama. Akorát na to jdu od lesa.“ Zavtipkuje.
„Ty Vole, ty na to jdeš od chlíva a skončíš zase v na hnoji. Ale pak nepočítej, že ti budu pomáhat.“slyším jak obléká bundu a mizí.
„Ach jo. Tak mi Venda zůstane asi dál na krku.“ Postesknu si sám sobě. Jeho jednorázové pochybné kšeftíky ho v žádném případě neuživí a já z něj budu měsíc co měsíc tahat nájem po kusech. To už tady bylo. Ano umí vydělat peníze, ale umí je taky hned roztočit. Jakýkoliv smysl pro pravidelnou práci absolutně postrádá.
„Vendo?!“ jdu po něm, když je zřejmé, že bratrova pomoc byla smetena ze stolu.
„Nic mi do toho není, ale měl by jsi to ještě jednou zvážit. Je to jistota. Každý měsíc jistý příjem a zaplacené sociální a zdravotní …“ nestačím dokončit.
„ Jardo, když víš… já bych ztratil tu svobodu sebe rozhodování…“ Můj protažený obličej mu pomáhá navázat na myšlenku
„Abych si mohl dělat kdy chci, co chci a jak chci.“ Ale to už se zvedám a rezignovaně mizím v pokoji.
„Ty jsi nahlásil na pracáku, že bydlíš u mne? Já, že ráno tě tu sháněl exekutor, jestli tu bydlíš? U sestřenky jsi mohl být dobře schovaný.“ Mizím s touto výtkou a nechutí se s ním dále bavit o čemkoli.
