Hned na druhý den Venda vyráží do terénu. Prý nadýchat se čerstvého vzduchu svobody. Není divu. Dva roky v lapáku, v lázních, nutně vynutí v člověku potřebu se proskočit. Třeba jen Tak. V jeho případě mám ale vážné obavy, aby něco nevyvedl.
„Tak jdeš na to?“ zkoumám u kávy jeho cíl.
„Jardo jdu. Chci se stavit za bráchou. Psal mi, že až mne pustí, ať se stavím, že už něco vymyslíme. Víš, on je za vodou. Má pět atrakcí a k tomu stánek s občerstvením.“
„Aha? Ten by ti mohl tedy opravdu pomoci.“
„No snad. V minulosti jsme spolu moc nevycházeli, ale teď, co ho opustila po patnácti letech žena, tak je takový nějaký normálnější. Alespoň se mi tak zdá. Myslím normálnější ke mně. Bývalka chce po něm dva míče a půl baráku. On když člověk padne úplně na hubu, vidí pak spoustu věcí trochu jinak.“srká kávu a je evidentní, že ví o čem mluví.
„Vendo, ty jsi v tom lágru snad i vystudoval?“ nepředstírám oprávněný obdiv
„Co to?“ nahazuje vážný výraz.
„Zdáš se mi nějaký lepší, rozvážnější a snad i chytřejší.“ Mé prvotní obavy, že něco vyvede se zcela rozplynuly.
„Aha?“ vrací mi stejnou mincí.
„Tak pozdravuj bráchu! „
Brácha přijel osobně za mnou, že prý si s ním neví rady. Ale o tom až příště. Nevím jak se to bude celé vyvíjet.
