Co to?

Vrátil se. Pustili ho z lázní  na amnestii. Ano, čtete dobře. Z lázní. Jinak se Český kriminál snad ani popsat nedá. Luxusní  lázně s režimem, o kterém se může zdát i dětem na letním  táboře.

V 7hod. sčítání zúčastněných a pak snídaně. Následuje nutný odpočinek, tolik  potřebný pro úvahy a trávení. Dopoledne  je  ve znamení  společenských  her, člověče nezlob se, prší , dáma, šachy a atd.. A už je tu čas oběda. Jídlo sice nic moc, ale člověk si zvykne.  Aby  však  tělesná schránka byla uspokojena po všech stránkách a organismus byl připraven  k fyzické  zátěži  na případné svobodě, v odpoledních hodinách je možnost relaxačních sportů, (posilovna, ping pong …). Kdo chce však pokračovat v lenošení, či hazardu,… může. Den končí večeří , opětovným sčítáním a vyhlášením večerky.  

„Jediné co je blbě, že tě  nepustí tě ven.“ Uzavírá Venda u kávy své vyprávění  o letech strávených za „katrem“ a nápadně nenápadně pokukuje  po volně ležícím štrůdlu.

„Dej si.“ Nabízím mu a nořím se do úvah o spravedlnosti.

„Tak já se smekám každé  ráno od pěti, stále ve stresu. Na zdravotním dlužím za dva měsíce a ejhle!  Ono to jde i jinak.“  Věřte mi, že mám sto chutí se nechat okamžitě  zavřít.

„A co máš v plánu?“

„Co to?“

„Jak co co?“

„Ale, to jsme říkali na cimře, když bylo něco špatně.“,

„To je dobré.  Co to? Já myslím, co budeš  dělat?“ je mi jasné, že chce u mne bydlet a tak mne zajímá, z čeho míní platit nájem.

„ Budu pokračovat  tam, kde jsem přestal.“ Udiven, proč nechápu jeho odpověď

„Počkej, počkej, myslíš zase prodávat  ty kradené folie?“

„No...Něco podobného.  A proč ne? Je to čisté, že čistější to už být nemůže. Jako křišťál, jak říká Standa.“jen mávnu rukou a jdu nalít víno.

„Ale Standa je úplně jiné patro.  Mluvíme tady o lidech kterým projde úplně vše a ty jsi bručel  za chlast za volantem. A zase to jeho úsměvné.

„Co to?“ Vím, že ví a tak přitvrzuji

„A bydlet chceš u mne viď?

„No kdyby to šlo. Neboj, zaplatím ti hned  jak otočím první kšeft.“

 „Já se nebojím. Čeho taky? S tebou!“ On ale nechápe mou ironii a dál si vede svou.

„Tak neměj strach. Mám to vymyšlené. “

„Aha. No o tom nepochybuji.“ zvažuji, jestli má vstřícnost nepřesahuje  úměrných mezí.

„Ty Jardo,chci tě o něco poprosit.“ Vím co bude následovat.

 „Půjčil by jsi mi na chvíli svůj telefon?“ A už je to tady.

„Máš kliku, že mám nevyčerpané minuty.“ Podávám mu  skleničku a pokládám ji pomalu  na   ležící mobil, aby si uvědomil, že to se mnou tak snadné mít zase nebude.

„Máš tam 30 minut.“ Ukazuji na hodiny nad ním.

„Díky. Moc mi to pomůže.“ Usrkávám  ze sklenky, zvědav jestli s tím  odejde do druhého pokoje, nebo bude své pochybné kšefty rozhýbávat přede mnou. Vytahuje malý notýsek plný nečitelných znaků, usměje se a spustí.

„Ahoj maminko... tak mne pustili.“ Nechápu. Dělal si ze mne celou tu dobu srandu? O své mámě nikdy před tím nemluvil.  Slušnost mi velí, abych vypadl.  Za dveřmi ještě slyším.

„No … mám se dobře… No dobře… ne, na ubytovnu asi nepůjdu.  Jsem u kamaráda. Prý mne tady pár dní nechá.  A jak se máš ty? Co Béďa?... Ne, nedělej si starosti. …“ Jdu raději s košem. Při návratu ještě zaslechnu.

„Maminko, kdyby  jsi něco potřebovala, tak volej na toto číslo, on už mi to Jarda vyřídí.“ Vytípává  to  a podává  mi ho zpět, jako  relikvii.

„Díky Jardo. Zítra už budu mít svůj.“ zmatený mu jdu pro ručník a nějaké triko. Tohle mi fakt hlava  nebere.

„Víš co? Máš toho dnes asi dost, půjdeme si lehnout.“ Usnul okamžitě

Za to mně v hlavě sviští myšlenky v rytmu  jehly  šicího stroje. Je to pravda, nebo ne. Nezdálo se mi to?

Je snad jediný z tisíců propuštěných , kteří si tam uvědomili, že dodržování  společenských pravidel  je nutné a krást v tomto státě mohou jenom  ti, co to umí. Takoví  ti „naši“ Standové, Mirkové Davidové (no ten se zrovna moc nepředvedl) a jim podobní? Opravdu se s tím smířil a po zbytek života bude těm zlodějinám ve velkém jen přihlížet? On z rodu kočovných kejklířů. No uvidíme.